Nedávno mě kamarádka přivedla na zajímavou myšlenku… Povídá: “Ty ve volných chvílích vlastně hodně maluješ, že jo? To musí být pro tebe skvělej relax…”
Co? V tu chvíli jsem se zarazila – je. Ale… něco nesedí. Relax je přece… relax je, když si čtu něco zábavného. Když si pustím Sex ve městě nebo když si srovnám pastelky podle barvy nebo od nejkratší po nejdelší – prostě něco, u čeho se nemusí myslet a co uklidňuje…
Je malování můj koníček? Je! Tak to přece musí být relax. Měl by… Svým způsobem je a není.
Náročný relax s adrenalinem 🙂
Relax je jakákoli změna – když ji člověk potřebuje, takže když dlouho dělám něco, co nemá viditelný výsledek, chci kreslit, něco vyrábět. A člověka to osvěží, ačkoli pak z toho přeci jen trochu unavený je. Když furt kreslím, potřebuju ale chvíli taky dělat něco jiného.
Dokopat se je někdy těžký, o tom už jsem psala.
A pak jedete, třeba tu hodinku, dvě, plné soustředění oko – ruka na 100 procent. A když si oko zdřímne, ruka si začne vymýšlet… a jste v háji.. 🙂 Déle než ty dvě hodiny v kuse bez odpočinku to dělat nejde. Možná ani tu hodinu ne, dělám to na etapy, postupně, takže vlastně ani nevím jak dlouho maximálně se takhle vydržím soustředit…
Přitom o nic nejde
Nejde o nic, to je pravda. Jenomže nepovedená malba = spálená bábovka. Člověku je líto času, zbytečné práce i zklamaného očekávání. Takže je z toho nakonec přece vždycky soustředěná snaha o “The best of me….” Aspoň mi nehrozí, že bych se nudila.
Vykašlat se na to? Ne! Je to výzva. Když máte výzvu, tak ji prostě potřebujete zkusit zdolat. Pro ten pocit “To chci umět/zvládnout”.
Všimli jste si, že Pat a Mat si nikdy nezavolali opraváře? 🙂
Na konci jsem poměrně utahaná a vyplesklá + šťastná z toho, že jsem to dokázala! Záměr se podařil, výzva byla zdolána, zase začínám normálně myslet a vnímat, endorfiny se mají kam vyplavovat, protože mozek začne myslet i na jiné věci a je rád…je rád že to nevzdal. Ještě mě to nepřestalo bavit. Ještě pořád je to výzva.
Takže, abych řekla pravdu, proces nic moc… ale za ten výsledek to vždycky stojí. Dodnes koukám na obrázky a prohlížím si book, a říkám si Páni, to jsem fakt dokázala? Já?
V momentě, kdy to maluju, si ale většinou myslím přesný opak. A za rok se na tyhle obrázky budu koukat a nebudu věřit, že jsem z nich byla tak unešená. Ale konstantně mě bude hřát milý pocit, že se lepším a že mě pořád nepřestalo bavit to zkoušet. A to všechno jen díky tomu, že jsem šla a udělala to. Tak to dělám. A vím, kdy s tím přestanu… až to přestanu chtít umět a dokázat. Až to pro mě nebude výzva. A pak si pustím sex ve městě, otevřu si knížku nebo se půjdu s kočárkem projít po parku a konečně pořádně zrelaxuju.
A co vy? Máte to také v něčem podobné? 🙂