“To malování musí bejt ale relax…”

Nedávno mě  kamarádka přivedla na zajímavou myšlenku… Povídá: “Ty ve volných chvílích vlastně hodně maluješ, že jo? To musí být pro tebe skvělej relax…”

Co? V tu chvíli jsem se zarazila – je. Ale… něco nesedí. Relax je přece… relax je, když si čtu něco zábavného. Když si pustím Sex ve městě nebo když si srovnám pastelky podle barvy nebo od nejkratší po nejdelší – prostě něco, u čeho se nemusí myslet a co uklidňuje…

Je malování můj koníček? Je! Tak to přece musí být relax. Měl by… Svým způsobem je a není.

Náročný relax s adrenalinem 🙂

Relax je jakákoli změna – když ji člověk potřebuje, takže když dlouho dělám něco, co nemá viditelný výsledek, chci kreslit, něco vyrábět. A člověka to osvěží, ačkoli pak z toho přeci jen trochu unavený je. Když furt kreslím, potřebuju ale chvíli taky dělat něco jiného.

Dokopat se je někdy těžký, o tom už jsem psala.

A pak jedete, třeba tu hodinku, dvě, plné soustředění oko – ruka na 100 procent. A když si oko zdřímne, ruka si začne vymýšlet… a jste v háji.. 🙂 Déle než ty dvě hodiny v kuse bez odpočinku to dělat nejde. Možná ani tu hodinu ne, dělám to na etapy, postupně, takže vlastně ani nevím jak dlouho maximálně se takhle vydržím soustředit…

Přitom o nic nejde

Nejde o nic, to je pravda. Jenomže nepovedená malba = spálená bábovka. Člověku je líto času, zbytečné práce i zklamaného očekávání. Takže je z toho nakonec přece vždycky soustředěná snaha o “The best of me….” Aspoň mi nehrozí, že bych se nudila.

Vykašlat se na to? Ne! Je to výzva. Když máte výzvu, tak ji prostě potřebujete zkusit zdolat. Pro ten pocit “To chci umět/zvládnout”.

Všimli jste si, že Pat a Mat si nikdy nezavolali opraváře? 🙂

Na konci jsem poměrně utahaná a vyplesklá + šťastná z toho, že jsem to dokázala! Záměr se podařil, výzva byla zdolána, zase začínám normálně myslet a vnímat, endorfiny se mají kam vyplavovat, protože mozek začne myslet i na jiné věci a je rád…je rád že to nevzdal. Ještě mě to nepřestalo bavit. Ještě pořád je to výzva.

Takže, abych řekla pravdu, proces nic moc… ale za ten výsledek to vždycky stojí. Dodnes koukám na obrázky a prohlížím si book, a říkám si Páni, to jsem fakt dokázala? Já?

V momentě, kdy to maluju, si ale většinou myslím přesný opak. A za rok se na tyhle obrázky budu koukat a nebudu věřit, že jsem z nich byla tak unešená. Ale konstantně mě bude hřát milý pocit, že se lepším a že mě pořád nepřestalo bavit to zkoušet. A to všechno jen díky tomu, že jsem šla a udělala to. Tak to dělám. A vím, kdy s tím přestanu… až to přestanu chtít umět a dokázat. Až to pro mě nebude výzva. A pak si pustím sex ve městě, otevřu si knížku nebo se půjdu s kočárkem projít po parku a konečně pořádně zrelaxuju.

A co vy? Máte to také v něčem podobné? 🙂

Never say no to PANDA! DIY sítotisk

Odradím vás hned v úvodu – jako DIY a na pár triček je to technika zbytečně náročná, drahá a neefektivní… taková pro nadšence – mě to nadchlo naprosto stejným způsobem, jako některé lidi nadchne třeba vyvolávání fotek doma v koupelně. To kouzlo, ta kvalita…!

FULL – DIY – VERZE

Já to sama zatím zvládla jen za asistence profíka na sítotiskovém workshopu – v domácích podmínkách to chce trpělivost a trénink, protože je to dost alchymie. Ale zas pak zažijete pocit jé, hele…! Ono se to tam objevilo! K nezaplacení :))

sehnat si musíte: síto a rám, na který jej napnete, fotocitlivou tekutinu, tričko, obrázek namalovaný nebo vytištěný neprůhlednou černou barvou na fólii, sklo na zatížení, temnou komoru s červeným světlem, vanu se sprchou, přenosnou podložku, barvy na textil či na sítotisk a zdroj světla (já si vybrala slunce) .

Síto pevně vypneme na rám. Vlezeme do temné komory, aktivujeme fotocitlivou tekutinu a natřeme jí síto po celé ploše. Od téhle chvíle až do vyvolání síto nesmíme vynášet na světlo. Necháme několik hodin zaschnout.

Vyvolání šablony – verze se sluncem

Po zaschnutí položíme síto na tmavou matnou podložku tak, aby mezi sítem a podložkou nebyla mezera (slunce by vrhalo stíny). Na fotocitlivou vrstvu těsně položíme fólii s motivem a folii ještě zatížíme skleněnou destičkou. Celé to vezmeme, odneseme ven na slunce a odpočítáme cca 30 vteřin. Vrátíme se s tím vším zpátky do koupelny – vlastně do temné komory – a silným proudem vody vymyjeme části, na které slunce nepůsobilo a tudíž je nestačilo vytvrdit. Objeví se nám vymytý obrázek a máme šablonu. Necháme síto uschnout, připravíme si tričko (mezi předek a zadek trička dáme nepropustnou podložku) a položíme na něj síto. Podložíme ho o pár mm výš, aby na tričku neleželo přímo, ale aby se trička dotklo až teprve, kdy na něj budeme tlačit stěrkou. Zajistíme. Nu a pak už jen přiměřené množství namíchané barvy nalijeme na nepropustnou část síta a stěrkou setřeme přes ten propustný motiv. Máme natištěno. Zafixujeme žehličkou.

Uf… Tak a je to 🙂

P.S. Proč Never say no to panda? – je to návrh na přání (pro Petra) – parafráze na tuhle reklamu.

P.P.S. napište mi, zda by vás tohle téma zajímalo i do budoucna. Materiálu z mých (ne)úspěšných pokusů a omylů mám spousty ! 🙂

Hezký víkend! 🙂

Na návštěvě v Thermalu – Karlovarský festival jinak…

       

Thermal, lustr, René Roubíček, 1976 https://www.earch.cz

Mezinárodní filmový festival ve Varech mám ráda hned z několika důvodů. Není to jenom o filmech. Není to jen o celebritách a večírcích. Dokonce to nemusí být ani o oplatkách, balonkách, cukrové vatě, stáncích s fotokoutky a výtelech na vyhlídky, rozhledny a další lázeňské pamětihodnosti ( letos tu bylo i spousta programu pro děti).

Může to být prostě jen o té celkové prázdninové a bezstarostné atmosféře, kterou to všechno dohromady vytváří, o setkávání s přáteli… pro mě je to i místo, kde každý rok vidím pohromadě palmy, lehátko, cizince, suvenýry, slanou vodu a zmrzlinu a nemusím kvůli tomu k moři 🙂

Letos jsme si taky našli (kromě těch filmů a oplatek) to své, nachomýtli jsme se na velmi příjemnou událost. Komentovanou prohlídku Thermalu s Adamem Gebrianem a vnuky architektů Thermalu, manželů Machoninových!

Dělají jednu záslužnou věc. Snaží se ukázat lidem, že ta hnusná budova ( co pomalu, ale jistě chátrá a potřebovala by opravit) možná není tak úplně hnusná… ale že tak, jak je navržena, respektuje prostředí, promenádu a má svoje kvality. A hlavně – že si zaslouží víc než plastová okna, papundeklové obklady a soukromou východní klientelu.

Schválně, až někdy pojedete do Karlových Varů a Thermal zrovna nebude zářit pod reflektory, plakáty a červeným kobercem, bude tam stát sám. Ošklivý, ošuntělý, smutný, chátrající…

Rostislav Švácha, historik umění, o Thermalu jednou v lidovkách řekl: “Víte, oni nechali zbourat kvůli hotelu celou secesní čtvrť, Mattonniho vilu, školu.. ale to se tak v šedesátých letech dělalo po celém světě. V Británii, v celé Evropě… Byla to doba buldozerového urbanismu. Architektury 19. století si nikdo nevážil”.

Měli bychom si my víc vážit brutalismu? Můžeme si ho vůbec vážit, když je spojen s tak nedávnou (a nelibou) minulostí? Líbivý styl to není. Ale i nelíbivá architektura, stejně jako jakákoli jiná, má svoje dobré i špatné architekty, svoje hrozné i skvělé realizace a tahle karlovarská patří podle mě k těm nejlepším, co u nás v tomhle stylu vzniklo.

Jestli bych chtěla, aby některá ze staveb tohoto stylu důstojně přežila a dočkala se hezké rekonstrukce, tak je to právě hotel Thermal…

Co se s ním stane?

Marie a Honza, vnuci manželů Machoninových, založili iniciativu respektmadam.cz, jehož cílem je dosáhnout důstojné rekonstrukce Thermalu, tak, jak si stavba této architektonické hodnoty zaslouží a potřebuje a nerozprodávat ji z profitabilních důvodů po kouskách.

na instagramu můžete sledovat #ripthermal a @respektmadam

Top 5 zajímavostí

  • Celý komplex byl od začátku zamýšlen a navržen přímo pro Mezinárodní filmový festival
  • bazén měl mezi 28-29°C a byl napájen termální vodou z pramene.
  • manželé Machoninovi se inspirovali díly Le Corbusiera a soudobým britským brutalismem
  • budova nabízí mnoho teras, zcela prosklených či volných prostor a také odlehčujících prvků, které bylo architektonicky skutečně náročné zpracovat – např. Velký sál – válec, dotýkající se zvenku země pouze na jedné konzoli, bazén vysoko na kopci nezasahuje do prostoru, naopak se stává dokonalou součástí krajiny a umožňuje překrásné výhledy.
  • výstavba trvala od r. 1967 do roku 1977. Zdržení bylo kvůli zjištění průsaků podzemní vody. Deset let a dvě politické situace jsou na to, aby stavba zůstala stylově čistá, sakra dlouho. Ale povedlo se.

jo, a kdybyste se chtěli podívat na záznam prohlídky, tak ZDE 🙂