Na sněhu bez lyží

Jo, sníh, to je moje láska od malička…

A těch vzpomínek! Třeba jak mi jako malé zapadl do sněhu můj první kindervajíčkovský hrošík, s mámou jsme šly vzápětí do krámku pro nové vajíčko a – světe div se, byl tam ten samý! To se mi stalo poprvé a naposledy. Tehdy byl asi poměr hezkých hraček a skutečných blbostí k vyhození v kindervejcích opačný než dnes.

Nebo jak jsem ve sněhu ztratila střevíčky k nové bárbíně. Byla sice bruneta (naštěstí, jinak by tam asi zahučely asi nejen boty), ale nevěsta, celá v bílém a ty botky to zkrátka odnesly. Červené by se, pravda, asi hledaly líp…

Sáňkování, koulování… ale nejraději jsem se tím sněhem jen brodila a procházela.

Dalo by se nadneseně pravit, že dokud jsem neobjevila sjezdové lyžování, byl můj vztah ke sněhu čistě platonický.

Po pár letech sjíždění alpských i nealpských svahů, kdy mi sníh sloužil jako sportovní plocha, jsem si letos osvěžila svou dřívější nesjezdovou platonickou lásku ke sněhu a vyrazila na dvě odpoledne do hor bez lyží. Se skicákem. Není snad platonická láska nejlepší inspirací velkých umělců?

Ano, chvíli mě svrběly dlaně před půjčovnou lyží a u stánků s 50% slevou na bundy a soupravy, ale vidina toho, že si před plánovanou operací břicha zlomím ještě nohu, mě držela zpátky. Protože co nechcete se přesně stane a to je jasný, že by se to stalo!

A tak chodíte mezi lyžaři, běžkaři a sjezdovkami se skicákem přírodou, turistickými stezkami, kocháte se, skicujete… Vodu a štětce vymejváte sněhem, sedíte na bobku ve sněhu a tajně doufáte, že si ostatní nemyslí, že tam jako chcete čůrat nebo něco horšího.

Když vylejváte kelímek s vodou špinavou od barev, snažíte se to jako kočka hezky po sobě zahrabat, a tak vůbec si tam s těma barvama připadáte tak trochu za vola:)

Ale bylo to krásný, to jo! 🙂

Otevřeno, pojďte dál.

 

Poslední zářijový víkend jsem trávila na Dni otevřených ateliérů v Plzni. Mohl se konat kdekoli u výtvarníků doma, ale myslím, že daleko víc lidí přijde na místo,kde je těch malířů a sochařů pohromadě víc. Tento rok se to celé konalo v Papírně. Hipsterům z Prahy by slzička dojetí jistě ukápla, prostory jsou tam bezvadné.

www.tripadvisor.cz

No a letos se ateliéry konaly v prvním patře téhle předělané továrny. Plzeň je na tahle místa bohatá (Depo 2015, Moving Station – tzv. Jižák, což byla původně novorenesanční ruina jednoho menšího nepoužívaného vlakového nádraží v centru Plzně. Vlaky tu bez zastávky projíždějí stále). Akce je zadarmo, a je ideální pro rodiny s dětmi. Kromě malířů jsou tu totiž i šperkaři, výrobci kabelek, opraváři starých panenek, jsou tu i různé dílny pro děti, kde si mohou samy namalovat obrázek nebo něco vyrobit. Výstavu máte za chvilku prošlou a dole si můžete dát kafe a dort. Ideální nedělní odpoledne:)

Raut

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Petrovi šel záskok v mojí pauze na oběd tak skvěle, že jsem pro příští rok začala uvažovat o nějaké výtvarné dílničce.

Petr zaskakuje.

 

 

 

Sladili jsme nevědomky i černý roláky. Aneb když Andymu Warholovi pomáhá Steve Jobs

A co vy? Stavíte se příští rok?  Já tam, doufám, budu znovu. 🙂

A pro mé kamarády výtvarníky  – kdo by se chtěl napřesrok zúčastnit taky, není nic snažšího, než napsat mail a poslat portfolio. Veškeré informace tady: http://www.otevreneateliery.cz/    a v sekci “pro umělce” je přímo přihláška. Časem se tam jistě objeví i ta na rok 2019.

Hezký den! L.