O pohádkovém králi a bavorském Versailles

Kvíz: Poznáte, která z těchto dvou fotografií je z Versailles a která z Herrenchiemsee?

Najdi 5 rozdílů…. ( chiemsee-chiemgau.info a travelportal.cz )

Bylo nebylo…

Žil, byl, král Ludwig II. Bavorský z rodu Wittelsbachů. Byl to romantik a měl peníze. Miloval pohádky, krásu všeho druhu a Richarda Wagnera. Prostý lid jej měl rád, zato rádcové se jej snažili v pudu sebezáchovy a záchrany ekonomické situaci říše zbavit svéprávnosti. Více než řešit státnické záležitosti ho totiž bavilo poslouchat opery, snít a stavět si svůj sen. Zbylo po něm několik zámků. Nejznámější z nich je Neuschwanstein, zámek “z puzzlí Ravensburger”. My se ale byli podívat na bavorský zámeček Herrenchiemsee, který byl zamýšlen coby kopie Versailles.

Ludwig II. je v Bavorsku turistický pojem. Když jsem kupovala čokoládky, byl vyobrazený na více kolekcích než Sissi. Mimochodem, Ludwig II. byl s jednou z mladších sester císařovny Sissi dvakrát zasnoubený. O ženu však nestál. Zato Herrenchiemsee mělo být zhmotněním jeho dalšího snu. Král Slunce mu byl vzorem a v Herrenchiemsee je mu věnován jeden celý pokoj. Sám Ludwig si začal říkat Král noci, což byl nejen symbolický protipól ke Králi Slunce, ale taky docela výstižné označení, neboť trpěl nespavostí a podnikal časté noční procházky a toulky.

Herrenchimsee nebylo dostavěno. Druhému Versailles chybí obě boční křídla a spousta pokojů. Ale ani s nimi by se velikosti pravého nevyrovnalo. Ludwig II. měl, přeci jen, o těch 200 let později omezenější prostředky než Ludvík XIV. Takže nápad, že byste si návštěvu Versailles odbyli v Bavorsku není na místě. Versailles se musí projít na vlastní nohy (doslova). Snad jen u toho zrcadlového sálu byste se možná spletli.Ten mimochodem při stavbě špatně naměřili a bavorský je tedy dokonce o pár metrů delší než ten ve Versailles !

Jenže… ve Versailles jdete, jdete, míjíte jeden sál za druhým a únavou už pomalu nevnímáte, kolik to celé muselo stát, po ušlých kilometrech ze zahrádky Marie Antoinetty zpátky do paláce už trošku začínáte chápat tu gilotinu… prostě Versailles.

A proč tedy jezdit do nedostavěné kopie čehosi? Právě kvůli tomu ! Je tam totiž ještě něco…

Už jste viděli zámek, jehož součástí je galerie v prostorách industry stylu obklopeného cihlovými zdmi nedokončených zámeckých pokojů? To je totiž současné využití těchto pečlivě udržovaných částí. Musím říct, že bez těch štuků, pozlacení a cingrlátek vypadá zámecká místnost z konce 19. století pragmaticky.

Ilustrační výcvak cihového prostoru pražského Vnitroblocku
vstupní atrium zámku Herrenchiemsee
Ludvík II. Bavorský

Ludwig spal na Herrenchiemsee jen jednou. Stavbu nedokončil. Došly peníze a prohlášení za nesvéprávného se nakonec zdařilo. Ubohý Ludwig byl odvezen na zámeček Berg, kde však zanedlouho za tragických a záhadných okolností zahynul.

Zůstaly po něm však zámky, které reprezentují lidskou touhu po naplnění romantických snů a touhy po životě jako v pohádce.

A to je konec pohádky.

………………………………………………………………….

P. S. : A co hádanka z úvodu, podle čeho jste tipovali? (Řešení: ve Versailles drží stojany svícnů figurální sošky, sál v Herrenchiemsee má stojany svícnů bez sošek. Taky se to dobře rozlišuje podle vzoru na parketách! Herrenchiemsee má rybinový vzor a ve Versailles jsou mozaikové čtverce)

GASK – pojďte si hrát!

Naprosto chápu, že spoustu lidí prostě nebaví chodit do galerií. Divné věci, sterilní prostředí, člověk tomu nerozumí, polovinu věcí by zvládl taky, druhá polovina mu přijde směšná nebo divná, do toho se má tvářit asi uvědoměle, a tak to celé provází rozpačité pocity typu “co tu sakra dělám”. “Ehm, nuda..”. Případně : “Aha. Zajímavý”. Když mi někdo na obraz řekne hm…zajímavý, tak mám vždycky pocit, že se někde stala chyba 😀

Chrám sv. Barboy v Kutné Hoře, vpravo přilehlá jezuitská kolej, sídlo GASK

Moderní umění bývá ještě o něco hůř stravitelné. A což teprv tímhle soustem krmit děti a vydržet to tam s nimi. Ale když jdete na Kinteru, kde děti nadšeně lezou po obrovské hromadě polystyrenu a podruhé jedete sem, do galerie moderního umění, GASK (Galerie Středočeského kraje) v Kutné Hoře a tam jsou dva dětské koutky, z čehož ten v prvním patře je obří, skládá se z několika místností plných pěnových kostek, prolézaček skládanek a zabírá celé jedno křídlo klášterní galerie, tak mi to přijde jako fakt hezký trend (a doufám, že to začíná být trend) jak si spojit galerii s (rodinnou) zábavou.

první patro, křídlo s dětským koutkem

Zkrátka – hlavní věc, kterou jsem tímhle článkem chtěla říct, je: Jestli se chystáte na výlet do Kutné Hory a máte s sebou děti, tak to směrem k chrámu sv. Barbory střihněte přes jezuitskou kolej, přiléhající k chrámu. Výstavy jsou v několika patrech, v přízemí je volně přístupný skvělý dětský koutek s bunkrem a kuchyňkou a v horním patře jsou dvě propojené místnosti plné pěnových stavebnic, nějakých barevných bloků na sestavování mozaiky a velké stěny v barvě Mondrianových obrazů, na kterou lze lézt a následně padat do měkkého. Za tuhle hernu už se sice vstupné platí, ale stojí to za to.

www.gask.cz

Nakonec se můžete zastavit na čaj a dort v Café Fatal a bočním vchodem pak vyjdete na most lemovaný sochami, mířící přímo ke sv. Barboře.

Výstavy byly taky fajn… hodně se mi líbila tahle plátna od Martina Velíška

Sedačka Ikea, olej na plátně, 2018

a taky tahle vtipná instalace Pavla Tichoně Nevědoucí nevědění. Pobavilo…

Dobrá rada nad zlato !!

L.

Lásky mezi kapkami Říma

Na letišti Fiumicino hráli koledy a na náměstí sv. Petra se připravovali na první adventní neděli a stavěli vánoční stromek, ale ani jedno se tam nehodilo.

„Hele, ale v listopadu dost prší“, říkám Petrovi, když jsme kupovali letenky. „Prší?“, povídá.. „To znamená vysedávat celý den po kavárnách, cukrárnách a restauracích a popíjet víno? Jo, to je dobrej plán“. A byl 🙂

Ze 4° C na pražském letišti bylo za dvě a půl hodiny 16 a na mě sedla euforie jako klíště. „TVL, tady je krásně! Takový teplo, to je super!“, prohlašuju nadšeně jen v roláku a lehkém trenčkotu. Kolem se choulí italové v šále, ulice jsou prázdné a Petrovi teče do bot. Lezeme pro rezervní obuv do Zary a máme skvělou náladu.

Ubytování v centru bylo boží. Všechno je dostupné pěšky a dojíždění nekazí atmosféru té nahuštěnosti historické krásy na metr čtvereční. Řím je taková velká Malá Strana. Koukneš doprava, barokní kostel, koukneš doleva, další kostel. Otočíš se za sebe, kašna, podíváš se dopředu, malebná ulička. Jsem přesvědčená, že kdybych vzala krumpáč a začala na kterémkoli místě, kde stojím, kopat, najdu nějaký historický artefakt.

Celý jeden den strávíte jen ve Vatikánském muzeu a v chrámu sv. Petra. Nahuštěné to tam je tolik, že v takových depozitářích Vatikánských muzeí to musí vypadat jako v obřím letištním hangáru, kam se ty vykopávky házejí na hromadu a postupně se to třídí…

Jo a taky jsem se definitivně zamilovala do Michelangela. Ale o tom třeba příště…

Plán vysedávání po restauacích vyšel taky hezky.

Bodrý pan vrchní mě prokoukl brzy. Když jsme přišli potřetí, už hlásil

– Signora! Tiramisù e Lasagne!

– Si, prego!

Blbý bylo, když v sobotu došlo tiramisu…

Když není dezert, nevadí. A přestože Petr radši prosciutto crudo než sladký krémy, kopečku pistáciové neodolá. Základ je najít si v Římě svou nejlepší zmrzku. My jsme si tu nejlepší našli u Pantheonu. Protože nej věci patří k sobě! Je to Della Palma, mají přes sto příchutí a skutečně jsem napočítala hrubým odhadem 120 druhů.

Každý den město prošlapou miliony turistů, nadělají miliony selfíček, ale stačí pár maličkostí, díky kterým se z obyčejného výletu stane výlet, který si člověk zapamtuje na delší dobu… Kapky deště snášející se ze střechy Pantheonu, interiér barokního kostela po setmění a nebo jen nejlepší zmrzlina na světě.

Krásný den a cestování zdar! 🙂

L.