Zlatá kašna z léta.

Krásná Petrova fotka

Na plenéru, výtvarném setkání s mými přáteli, které si užíváme každé léto (letos to bylo již po osmé!), jsem zkoušela znovu po pár letech zlacení. Tentokrát ale ne na dřevěné destičky, jak jsme to dělali před  lety, podle postupu, který nás ještě učili na střední, ale na papír. Jde to taky, a vznikla tahle plzeňská kašna…

ty fleky jsou tam schválně… jakože odřená, jakože patina 🙂

Na zlacení se používá buď tedy pravé plátkové zlato, anebo  – v tomto případě zlatý metál. Napodobenina. Balíček, ve kterém se zlato prodává, obsahuje mini knížku z jemného průklepového papíru. Mezi každou dvoustránku je vložen jeden obdélníček plátkového zlata, jemného a lehkého jako papír. Takže nekýchat, ideálně nedýchat.

Nejjemnější alobal je proti tomu tvrdoň.

Zlato se (kamkoliv – na štuky v Národním divadle, na dřevěné desky, atd.) nanáší na podklad, který je ošetřený proti nasákavosti. Lepí se – nebo spíše jemně se pokládá – ještě navíc na vrstvu z lepidla Mixtion, které musí několik hodin zatuhnout, aby hezky lepilo.

Ten papír jsem trošku podcenila. Vykašlala jsem se na nějakou proti nasákavou ochranu, a Mixtion nanášela přímo na papír. Samozřejmě to začalo cekem festovně mastně prosakovat. Nu a taky to není zrovna nejzdravější záležitost, takže ta promaštěná část papíru, kde leidlo bylo, zasychala a smrděla pěkně dlouho. Příště to přetřu ještě před nanesením lepidla něčím fakt nenasákavým… minimálně latexem :))  Ale alespoň chápu, proč je u nanášení na štuk tak nutný klíh… Do té sádry by se, předpokládám, všechno lepidlo vsáklo tak rychle, že by z něj na povrchu nezbylo nic… (že jo, restaurátoři?) .

Tuhle techniku jsem se poprvé učila na střední škole. Dost mě to chytlo, je to zábavné a efektní. Opatrně ostrým řezákem odkrajujete z jemného lehoučkého čtverečku menší čtverečky a kousky, a ty pomalu kladete na lepivý podklad. Bylo to až meditační..! Každý soustředěně pracoval, nikdo nemluvil. Dýchali jsme zhluboka a pomalu, aby se nám kousky zlata nerozlétly po učebně. Ono to totiž moc nejde ani vzít do dvou prstů, tak jemné to je… Jde to opatrně nabrat na roztřepený štěteček a přenést na místo činu.

Tehdy jsme dostali každý jednu větší dřevěnou desku a malovali kopie starých gotických mistrů, hlavně tedy deskové obrazy z Karlštejna a jejich detaily:

 Kristus na hoře Olivetské, detail, kaple sv. Kříže Karlštejn. zdroj: Wikipedia, via: Národní galerie v Praze

Móda a záměry se v tomhle mění, nicméně – známkou kvality bylo, když jste dokázali pokládat plátky zlata tak, aby byly jednotlivé nakrájené kousky od sebe rozeznat. Dobře vidět je to na té plzeňské kašně 🙂

PS: to v krabičce na obrázku není  metál v prášku, to je skutečný potravinářský zlatý prášek echt gold gourmet, Petrovo zlato na pocukrování steaků.

… A zlacení to určitě nebylo poslední 🙂 Mějte se!

Never say no to PANDA! DIY sítotisk

Odradím vás hned v úvodu – jako DIY a na pár triček je to technika zbytečně náročná, drahá a neefektivní… taková pro nadšence – mě to nadchlo naprosto stejným způsobem, jako některé lidi nadchne třeba vyvolávání fotek doma v koupelně. To kouzlo, ta kvalita…!

FULL – DIY – VERZE

Já to sama zatím zvládla jen za asistence profíka na sítotiskovém workshopu – v domácích podmínkách to chce trpělivost a trénink, protože je to dost alchymie. Ale zas pak zažijete pocit jé, hele…! Ono se to tam objevilo! K nezaplacení :))

sehnat si musíte: síto a rám, na který jej napnete, fotocitlivou tekutinu, tričko, obrázek namalovaný nebo vytištěný neprůhlednou černou barvou na fólii, sklo na zatížení, temnou komoru s červeným světlem, vanu se sprchou, přenosnou podložku, barvy na textil či na sítotisk a zdroj světla (já si vybrala slunce) .

Síto pevně vypneme na rám. Vlezeme do temné komory, aktivujeme fotocitlivou tekutinu a natřeme jí síto po celé ploše. Od téhle chvíle až do vyvolání síto nesmíme vynášet na světlo. Necháme několik hodin zaschnout.

Vyvolání šablony – verze se sluncem

Po zaschnutí položíme síto na tmavou matnou podložku tak, aby mezi sítem a podložkou nebyla mezera (slunce by vrhalo stíny). Na fotocitlivou vrstvu těsně položíme fólii s motivem a folii ještě zatížíme skleněnou destičkou. Celé to vezmeme, odneseme ven na slunce a odpočítáme cca 30 vteřin. Vrátíme se s tím vším zpátky do koupelny – vlastně do temné komory – a silným proudem vody vymyjeme části, na které slunce nepůsobilo a tudíž je nestačilo vytvrdit. Objeví se nám vymytý obrázek a máme šablonu. Necháme síto uschnout, připravíme si tričko (mezi předek a zadek trička dáme nepropustnou podložku) a položíme na něj síto. Podložíme ho o pár mm výš, aby na tričku neleželo přímo, ale aby se trička dotklo až teprve, kdy na něj budeme tlačit stěrkou. Zajistíme. Nu a pak už jen přiměřené množství namíchané barvy nalijeme na nepropustnou část síta a stěrkou setřeme přes ten propustný motiv. Máme natištěno. Zafixujeme žehličkou.

Uf… Tak a je to 🙂

P.S. Proč Never say no to panda? – je to návrh na přání (pro Petra) – parafráze na tuhle reklamu.

P.P.S. napište mi, zda by vás tohle téma zajímalo i do budoucna. Materiálu z mých (ne)úspěšných pokusů a omylů mám spousty ! 🙂

Hezký víkend! 🙂

Hory a návštěva muzea animovaného filmu

Dnes měly děti vysvědčení, a tak zveřejňuji vysoce meditační a uklidňující obrázek, který potěší duši, povzbudí mysl, uklidní nervy a tak. 🙂

Nechte se ponořit hloubkou, klidem a majestátností přírody, v neposlední řadě ale také strukturou a povrchem v makro fotkách, které zas vysoce uklidňují mě. Hezké pololetní prázdniny přeji všem školákům, a až se vyklidníte fotkami téhle malůvky, povím vám, kdy jsem byla se třídou na exkurzi a jaké to tam bylo… A rovnou říkám, že dobré to bylo.

Takže – výstava v paláci CHICAGO, konkrétně ve 2. patře, má název NaFilm.

radio1.CZ

Tento projekt vznikl původně z iniciativy několika studentů, a zdá se být úspěšný, obsahuje zatím sice malou, ale značně nabitou expozici, která popisuje velmi pěkně historii filmu od optických klamů přes stroboskop, Laternu Magicu až k brýlím s virtuální realitou, které jsou k vyzkoušení.

abicko.cz

animuj.cz

Výstavu jsem zažila formou čtyřhodinového workshopu pro školy, nikoliv jako jednotlivý návštěvník, ale troufnu si říci, že spíše než na samostatnou prohlídku, je lépe objednat se skupinově na nějaký workshop. Děti by mohly apelovat ve škole, možná by se dala nějaká skupina utvořit z několika rodin? Výhodou je především to, že máte komentovanou prohlídku, což je o 100% lepší než si jen v rychlosti prohlédnout jednotlivé exponáty a přečíst si panely. Navíc hlavní částí workshopu je práce na vlastním animovaném filmu. V muzeu mají 5 stanovišť s animační deskou a foťákem připojeným k počítači, a samozřejmě programem. Naše třída byla rozdělena do skupinek po cca 3 – 4. Během hodiny a půl společně vytvořili za pomoci lektorů svůj vlastní animovaný film, který pak lektoři mohou poslat na email, pokud jim ho dáte.

tripadvisor

animuj.cz

Pro děti bylo kromě tvorby vlastního filmu asi nejzábavnější vyzkoušení virtuálních brýlí. Mimochodem, pro mě to bylo poprvé, co jsem měla tyhle brýle na nose a musím říct, že zajímavé… Když jedu ve virtuální realitě vlakem, tak se mi skutečně točí hlava, když prudce zatáčí. Když jedu na loďce, tak cítím, jak se houpu na vlnách. To mě poměrně překvapilo, měla jsem za to, že pokud vjem není skutečný, ale jen zrakový, pocit se nemůže dostavit. Z televize například skutečně nemám pocit, že se mi točí hlava při rychlé honičce dvou aut, tady by se to ale asi dost jistě stalo.

totalfilm.cz

Připadalo mi že na relax a meditaci by se nějaký ten virtuální film občas hodil. Třeba virtuální výlet lodí nebo autem. Druhá věc ale je, že si na nic nemůžete sáhnout, víte, že to neexistuje, nic se v této realitě nehýbe, a tak byl celkový můj dojem podpořen ještě pocitem, že to je celé tak trochu děsivé… Jako kdybyste se procházeli mrtvým, vybydleným městem, kde nikdo a nic nežije. Jako kdyby vás někdo uvěznil do počítačové hry, kde jste živí jen vy, ale nic jiného. 🙂

Vstupné pro třídu stálo 160,- na žáka (na 4 hodinový workshop).

Animaci (bez workshopu) si návštěvníci mohou zkusit na jednom z panelů, kde jsou předpřipravené postavičky, takže ani jednotlivci nejsou o animování ochuzeni. Celkově expozice předčila moje očekávání a řadím ji k tomu lepšímu, co v Praze je. Tak až budete mít okoukané opice v ZOO, stavte se taky v paláci Chicago, nebudete litovat. 🙂

více na: https://www.nafilm.org/menu/