Jo, sníh, to je moje láska od malička…
A těch vzpomínek! Třeba jak mi jako malé zapadl do sněhu můj první kindervajíčkovský hrošík, s mámou jsme šly vzápětí do krámku pro nové vajíčko a – světe div se, byl tam ten samý! To se mi stalo poprvé a naposledy. Tehdy byl asi poměr hezkých hraček a skutečných blbostí k vyhození v kindervejcích opačný než dnes.
Nebo jak jsem ve sněhu ztratila střevíčky k nové bárbíně. Byla sice bruneta (naštěstí, jinak by tam asi zahučely asi nejen boty), ale nevěsta, celá v bílém a ty botky to zkrátka odnesly. Červené by se, pravda, asi hledaly líp…
Sáňkování, koulování… ale nejraději jsem se tím sněhem jen brodila a procházela.
Dalo by se nadneseně pravit, že dokud jsem neobjevila sjezdové lyžování, byl můj vztah ke sněhu čistě platonický.
Po pár letech sjíždění alpských i nealpských svahů, kdy mi sníh sloužil jako sportovní plocha, jsem si letos osvěžila svou dřívější nesjezdovou platonickou lásku ke sněhu a vyrazila na dvě odpoledne do hor bez lyží. Se skicákem. Není snad platonická láska nejlepší inspirací velkých umělců?
Ano, chvíli mě svrběly dlaně před půjčovnou lyží a u stánků s 50% slevou na bundy a soupravy, ale vidina toho, že si před plánovanou operací břicha zlomím ještě nohu, mě držela zpátky. Protože co nechcete se přesně stane a to je jasný, že by se to stalo!
A tak chodíte mezi lyžaři, běžkaři a sjezdovkami se skicákem přírodou, turistickými stezkami, kocháte se, skicujete… Vodu a štětce vymejváte sněhem, sedíte na bobku ve sněhu a tajně doufáte, že si ostatní nemyslí, že tam jako chcete čůrat nebo něco horšího.
Když vylejváte kelímek s vodou špinavou od barev, snažíte se to jako kočka hezky po sobě zahrabat, a tak vůbec si tam s těma barvama připadáte tak trochu za vola:)
Ale bylo to krásný, to jo! 🙂
