Otevřeno, pojďte dál.

 

Poslední zářijový víkend jsem trávila na Dni otevřených ateliérů v Plzni. Mohl se konat kdekoli u výtvarníků doma, ale myslím, že daleko víc lidí přijde na místo,kde je těch malířů a sochařů pohromadě víc. Tento rok se to celé konalo v Papírně. Hipsterům z Prahy by slzička dojetí jistě ukápla, prostory jsou tam bezvadné.

www.tripadvisor.cz

No a letos se ateliéry konaly v prvním patře téhle předělané továrny. Plzeň je na tahle místa bohatá (Depo 2015, Moving Station – tzv. Jižák, což byla původně novorenesanční ruina jednoho menšího nepoužívaného vlakového nádraží v centru Plzně. Vlaky tu bez zastávky projíždějí stále). Akce je zadarmo, a je ideální pro rodiny s dětmi. Kromě malířů jsou tu totiž i šperkaři, výrobci kabelek, opraváři starých panenek, jsou tu i různé dílny pro děti, kde si mohou samy namalovat obrázek nebo něco vyrobit. Výstavu máte za chvilku prošlou a dole si můžete dát kafe a dort. Ideální nedělní odpoledne:)

Raut

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Petrovi šel záskok v mojí pauze na oběd tak skvěle, že jsem pro příští rok začala uvažovat o nějaké výtvarné dílničce.

Petr zaskakuje.

 

 

 

Sladili jsme nevědomky i černý roláky. Aneb když Andymu Warholovi pomáhá Steve Jobs

A co vy? Stavíte se příští rok?  Já tam, doufám, budu znovu. 🙂

A pro mé kamarády výtvarníky  – kdo by se chtěl napřesrok zúčastnit taky, není nic snažšího, než napsat mail a poslat portfolio. Veškeré informace tady: http://www.otevreneateliery.cz/    a v sekci “pro umělce” je přímo přihláška. Časem se tam jistě objeví i ta na rok 2019.

Hezký den! L.

 

 

Podzim začíná říjnem.

Nezačíná, já vím. Ale první podzimní den začal oficiálně před týdnem, tak se to snad i počítat dá..:)

Léto, ještě ti prošla půlka září, ale teď už asi fakt ahoj příští rok. 

Teď budu ještě nějaký čas zbožňovat ten vlahý podzimní vzduch, vůni tlejícího šustivého listí, žluté slunce, obří oranžový měsíc, svěží vítr z pod kapuce, teplý čaj a teplé ponožky. Pak budou Vánoce (ty jsou taky super), bude sníh, Nový rok plný předsevzetí a setkávání s přáteli…. a pak, pak už mě ta zima začne neskutečným, ale neskutečně příšerným způsobem s…át 😀. Jako každý rok!

foto: Eva Dobnerová

Říjen ještě není těžké zbožňovat, všude dýně, oranžová barva, Halloween, ještě zdaleka nemrzne, podzim je nový a svěží… vyznavači podzimu, chápu vás, taky si to užívám, ale promluvíme si o tom v únoru, jo? 😀

P.S.  určitě jste si všimli výzvy inktober 2018… výtvarníci vědí. Je to mezinárodní výzva pro denní sketching na různá zadaná témata.

Můžete najít na internetu spoustu verzí, výtvarníci si sami třeba i vymýšlejí. Princip je dát denně jednu kresbu na dané téma. Těžko říct, kolik jich dám, ale loni jsem tuhle výzvu s pokorou ignorovala, letos jsem si řekla, že přece není důležité jet na 100%, ale zúčastnit se. A tak uvidíme, jak dlouho to vydržím… mám dvě, no, když jich dám alespoň deset, budu nadmíru spokojená <3. Sledovat je můžete na fb a instagramu.

Inktober 2018, day2 : Tranquil
Inktober 2018, day 1: Poisonous

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Tak držte palce, mějte se krásně, a užijte si říjen!  L.

 

“To malování musí bejt ale relax…”

Nedávno mě  kamarádka přivedla na zajímavou myšlenku… Povídá: “Ty ve volných chvílích vlastně hodně maluješ, že jo? To musí být pro tebe skvělej relax…”

Co? V tu chvíli jsem se zarazila – je. Ale… něco nesedí. Relax je přece… relax je, když si čtu něco zábavného. Když si pustím Sex ve městě nebo když si srovnám pastelky podle barvy nebo od nejkratší po nejdelší – prostě něco, u čeho se nemusí myslet a co uklidňuje…

Je malování můj koníček? Je! Tak to přece musí být relax. Měl by… Svým způsobem je a není.

Náročný relax s adrenalinem 🙂

Relax je jakákoli změna – když ji člověk potřebuje, takže když dlouho dělám něco, co nemá viditelný výsledek, chci kreslit, něco vyrábět. A člověka to osvěží, ačkoli pak z toho přeci jen trochu unavený je. Když furt kreslím, potřebuju ale chvíli taky dělat něco jiného.

Dokopat se je někdy těžký, o tom už jsem psala.

A pak jedete, třeba tu hodinku, dvě, plné soustředění oko – ruka na 100 procent. A když si oko zdřímne, ruka si začne vymýšlet… a jste v háji.. 🙂 Déle než ty dvě hodiny v kuse bez odpočinku to dělat nejde. Možná ani tu hodinu ne, dělám to na etapy, postupně, takže vlastně ani nevím jak dlouho maximálně se takhle vydržím soustředit…

Přitom o nic nejde

Nejde o nic, to je pravda. Jenomže nepovedená malba = spálená bábovka. Člověku je líto času, zbytečné práce i zklamaného očekávání. Takže je z toho nakonec přece vždycky soustředěná snaha o “The best of me….” Aspoň mi nehrozí, že bych se nudila.

Vykašlat se na to? Ne! Je to výzva. Když máte výzvu, tak ji prostě potřebujete zkusit zdolat. Pro ten pocit “To chci umět/zvládnout”.

Všimli jste si, že Pat a Mat si nikdy nezavolali opraváře? 🙂

Na konci jsem poměrně utahaná a vyplesklá + šťastná z toho, že jsem to dokázala! Záměr se podařil, výzva byla zdolána, zase začínám normálně myslet a vnímat, endorfiny se mají kam vyplavovat, protože mozek začne myslet i na jiné věci a je rád…je rád že to nevzdal. Ještě mě to nepřestalo bavit. Ještě pořád je to výzva.

Takže, abych řekla pravdu, proces nic moc… ale za ten výsledek to vždycky stojí. Dodnes koukám na obrázky a prohlížím si book, a říkám si Páni, to jsem fakt dokázala? Já?

V momentě, kdy to maluju, si ale většinou myslím přesný opak. A za rok se na tyhle obrázky budu koukat a nebudu věřit, že jsem z nich byla tak unešená. Ale konstantně mě bude hřát milý pocit, že se lepším a že mě pořád nepřestalo bavit to zkoušet. A to všechno jen díky tomu, že jsem šla a udělala to. Tak to dělám. A vím, kdy s tím přestanu… až to přestanu chtít umět a dokázat. Až to pro mě nebude výzva. A pak si pustím sex ve městě, otevřu si knížku nebo se půjdu s kočárkem projít po parku a konečně pořádně zrelaxuju.

A co vy? Máte to také v něčem podobné? 🙂