Liby, to je hezký, nech to tak. To žlutý se mi líbí, takový lákací to je, jako světlo pro mouchu.
– Díky.
A ten pidižvík s loutkou je božsky strašidelnej.
– No, to jo… je, no. Hele, Dášo, vidělas film Ti druzí? Ten pidižvík s loutkou..
Tak dík, teď neusnu !!!
– Promiň 😀
……………………………………………………………
To bylo tak, normálně jsem si jednoho večera zase sedla ke stolu, kreslím si, mám něco vymyšlené.
Není ale čas, všechno je takové hektické, je pozdě večer… udělám si jen skicu, nahodím světla, stíny a dodělám to pak.
Znáte pak? Tu dobu, co se nikdy nestane, protože si myslíte, že “pak” bude vypadat úplně stejně jako teď, jen se to stane zítra. Tak jsem to nechala na pak.
Jenže zítra je kupodivu sice pak, ale taky je úplně nový den, dějí se jiné věci, máte jinou náladu a když si znova sednete tam co včera, kde jste včera večer aktivně tužkou něco čmárali a docela to šlo, dnes ta situace vůbec nejde nasimulovat zpátky.
Stejné místo, stejné věci a přesto to není ono… Prokrastinace se hlásí ke slovu, zabíjená dotěrným “Nebuď trapná a dodělej to, tohle bude tak pěkný!”
Jdu k pracovnímu stolu, beru barvy, dodělám tam nějaký stíny, koukám na to …a najednou to chci nechat.
A je to. A opravdu.
Je to jiný, jiný než jsem to chtěla, docela jiný než posledních deset obrázků, špatné mi to ale nepřijde ani trochu.
Naopak, při představě, že bych to další barvou “zabila”, se utvrdím v tom to tak nechat. Jo, tak jo.
Tak to tak nechávám a jestli se mi bude někdy chtít, namaluju jinej, podobnej, přesně tak, jak jsem si to vymyslela.
Nikdy není nic jak si to vymyslíme. Někdy je to horší, a někdy je to lepší. Ale nikdy ne stejné. Možná podobné.
Nebo tedy já si nic nedokážu vymyslet a předpovědět tak, aby to bylo stejné.
Mám trochu dojem, že lidi si myslí, že malíř vidí v hlavě obraz a pak už ho jen namaluje, přesně tak jak ho má vymyšlený. Tedy pokud nejsou fotorealisté. Dokonce si myslím i to, že někteří malíři to tak fakt mají. Nejvíc to asi závisí od vykreslenosti a jistoty. To se pak dá předvídat, že rovná čára bude rovná, když ji umíme rovně namalovat a že růžová bude růžová, neboť ji mezi pastelkama dokážeme rozeznat od oranžové.
Ale miluju pocit, když je něco “ještě lepší, než jsem si to vymyslela”. To je potom úžasné!
Většinou to tak i je, a to mi dělá radost. Tohle sice není ten případ, ale na druhou stranu je to výborný příkld pravidla číslo jedna : Umět včas skončit! Aneb Nech to, ať to nezkazíš.
Takže dneska Holčička se svícnem, která vyšla úplně jinak, než jsem si představovala, a to se mi líbí taky a hodně!
