Vánoční DIY Bath bombs

Máme rádi šumivé koule do Vany. Máme také rádi, když se nám podaří vymyslet na naši oblíbenou každoroční akci s přáteli nějaký vkusný, neotravný a v ideálním případě i praktický dárek pro dvacet lidí a tucet dětí. Není to totiž jen tak.

O šumivých bombách (BATH BOMBS) a především jejich DIY výrobě jsem se dozvěděla letos v létě (zde tedy odpověď na otázku, kde jsem v prosinci vzala čerstvé plátky růží) a z výroby i výsledku jsem byla nadšená.

 

Na výrobu cca 3 koulí budete potřebovat :

4 polévkové lžíce jedlé sody a 2 polévkové lžíce kyseliny citronové + 2 díly vody a 1 díl esenciálního oleje

případně věci na ozdobu: nasušené růžové plátky, kusy levandule, mořská sůl, potravinářské barvy, třpytky, atd…), formičky (cokoli snadno vyjimatelného – dobré jsou plastové kelímky od dortíků, žužu, nebo i obal z plastových kinder JOY, silikonové formy atd.)

Ano, to je vše (někde se doporučuje přidat do sypké směsi sody a kyseliny citronové ještě bramborový škrob, ale mě nevhovoval, koule se mi drolily). Sodu a kyselinu citronovou promícháme metlou ve velké míse. V malé sklenici vytvoříme emulzi ze 2 dílů vody a 1 dílu vonného oleje, kterou budeme do směsi  po NEPATRNÝCH  troškách přidávat. Emulze stačí mít velmi málo, na jednu “porci” koulí (3ks) padne přibližně 1 čajová lžička, ne víc.

Potřebujete: kyselinu citronovou, jedlou sodu, vodu, vonný olej (fungoval i dětský, ale esenciální je lepší), žužu oko (oblíbený sortiment snad každé druhé vietnamské večerky v Praze), sklenici, lžičku, mísu a metlu na rychlé promíchání

Do mísy se zamíchanou kyselinou citronovou a sodou budeme opatrně přidávat rozmíchanou emulzi vody s olejem po co nejmenších kapkách to půjde. Někdy se doporučuje rosidlo, ale lze přidávat i po kapkách. Jakmile kapka dopadne na směs sody a kyseliny, okamžitě metlou vše promícháme, aby směs nezačala pěnit a šumět. Vmícháváme další kapku a možná ještě třetí, dokud směs nebude připomínat MÍRNĚ vlhký písek. (Tj. při stisku bude držet tvar, ale přitom se bude stále trochu drolit a nebude ulpívat na prstech – nenechte se zmást, směs, ačkoliv se bude zdát sušší, skutečně ztvrdne tak, že se koule po zaschnutí drolit nebudou). Na to stačí pár kapek, právě tak, abyste neměli slepené ruce.

Vzniklou směs ihned plníme do formiček. Mně se nejlépe osvědčily kulaté formičky z žužu očí, které prodávají vietnamci. Směs musíme do formiček pořádně uplácnout a upěchovat, přitisknout k sobě a silně stlačit, aby se obě poloviny dostatečně spojily. Koule zajistíme lepicí páskou nebo gumičkou, a necháme ztuhnout. V pokojové teplotě u topení jsou už cca za dvě hodinky připraveny k vyklopení.

Jedinou nevýhodou kulatých formiček může být to, že koule půjde po zaschnutí špatně vyndat. Chce to sílu a opravdu se nebát, časem získáte potřebný gryf. Snažší je samozřejmě použít k plnění jakékoli půlené formičky, ale mě se koule ze žužu líbily nejvíc…

Takže, pokud hledáte tip na DIY dárek na poslední chvíli a nechce se vám mezi davy do obchoďáků, zkuste koule!

A pro další DIY Vánoční vychytávky (a výlety, a památky, a umění a cestování!) mrkněte ke Katce na uneseni.cz , čímž taky moc děkuju za připomenutí tématu:)

Koule s modrým potravinářským barvivem a růžovou solí, dole bezbarvé s růžovými plátky

 

 

Uděláme si to Hygge :)

Jo, taky ho u nás doma máme. Myslím, že v momentech, kdy slunce vychází v devět a zapadá po poledni, se ani nic jiného doma vytvořit nedá. Musela jsem manželovi vysvětlit, že placatý uřízlý kus dřeva, kterému říkám kulatina, je nezbytný pro domácí pohodu a že kovová orientální lucerna vytvoří nejen hygge, ale také zajistí naši ložnici proti vyhoření a že ušetříme za čajovnu. Je to fajn.

Co není fajn, je ráno. Upravená zombie si přehrává v hlavě co se jí zdálo, obléká dítě, nakládá ho do kočárku, jede ven… Čerstvý vzduch trošku probere. Tak jo, jedeme, hlavně nezavírat oči a směr zastávka MHD. Co kdybych nešla do práce! Je tak hnusně… prostě to otočím, vrátím se a zalezu do peřin! Vždyť já ty oči nedokážu udržet otevřené… sakra, sloup. Sakra, upadla mi rukavice. Do háje ráno! Sakra, ujel autobus… Tak jo, a teď pozitivní myšlení. Najdi tu něco krásného. Cokoliv. Hned teď. OK: auta , smog, hluk, zima, vajgly, ponuro, romanticky holé větve stromů, hluk z ulice, houfující se hejna holubů, naštvaný lidi, pohodový lidi, šedá obloha, příjemně nostalgický opar z mrholení, bad hair day, studený vítr, davy lidí, vydýchaný vzduch v autobuse … těšení se na to, až skončí pracovní den a člověk se vrátí do postele! Po ničem v půl osmé ráno netoužím víc než po tom slavném HYGGE.  Je to jasné, bez neútulna by nebylo žádné útulno.

Jenže, nikdy to nevyjde. Tohle ranní přání má svoji jedinečnost v tom, že během dne bledne a bledne, až zjistíte, že je daleko lepší být vzhůru a žít, než se válet v posteli.

 

Není šedivých dnů. To jsou jenom unavené oči, které nechtějí vidět jejich svátečnost.”

Jan Werich

Tak krásný zbytek šedivých dnů! 🙂  L.

 

 

Ten, kdo nedumá

Trikolora k říjnovému výročí vzniku republiky.

Ještě než padne na všechny a na všechno adventní atmosféra (protože padne, to už je jisté), potřebuji se podělit o zjištění měsíce. Máte rádi Noc na Karlštejně? Já jo. Moc. Náš nejhezčí hrad. Naše nejhezčí písničky. Jana Brejchová, u které vždycky stačilo, že se ve filmu jen zjevila a zamrkala, perfektní gotický videoklip Lásko má, já stůňu, šaty s fluorescenčním šněrováním, kroucení klíčů, lámání mečů… co chtít víc?

 

Jenže teď jsem na instagramu četla to, co možná 90% lidí ví už dávno, ale já doteď ne a to jsem si myslela, že ten film znám skoro nazpaměť.

Že Zákaz vjezdu nebyl Zákaz hvězdu, jak jsem se s nástupem školní docházky dozvěděla, to je ok..to člověku tak nějak dojde.

Černo, ó Kybača taky ovečky nezatáča. To mi trvalo trošku déle, ale dobrý…

A dost dlouhou dobu jsem jako malá soucitně chápala, že ty děti, které u stánků na levnou krásu nemají nic než jen skleniček pár (prázdnejch, takže žádná limča) a pár tahů z trávy (tahat si z ruky vzájemně stébla kdo vytáhne nejkratší? hmm…)  se musí strašně nudit a tak mi dávalo naprosto logický smysl, že jim den uteče jak večerní zprávy a neuměj žít, a bouřej se a neposlouchaj.

Taky mě celé dětství provázela představa, kde v písni Když jsem šel do Michle jde Ivan Mládek (přestože to v písni vysvětleno je) po rozlehlém čtvercovém náměstí se dvěma bílými krychlemi na zádech. Normálka, ne?

A vlastně i v písničce fotbalového rozhodčí, kterou zpívá Ivan Mládek a jejím refrénu: “Malý vápno, velký vápno, já se ulítám – má to vůbec ňákou cenu často přemítám”…  samozřejmě v mojí představě běhal do obchodu pro velký a malý kýble s vápnem.

Ale teda, tetřevi Honzlovci… ti mě hodně mrzí 😀

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

A co vy? Jaké byly vaše písničkové mýty?  A měli jste taky Honzlovce? Krásný zbytek dne!