Liběna Nováková

 

Poslední zářijový víkend jsem trávila na Dni otevřených ateliérů v Plzni. Mohl se konat kdekoli u výtvarníků doma, ale myslím, že daleko víc lidí přijde na místo,kde je těch malířů a sochařů pohromadě víc. Tento rok se to celé konalo v Papírně. Hipsterům z Prahy by slzička dojetí jistě ukápla, prostory jsou tam bezvadné.

No a letos se ateliéry konaly v prvním patře téhle předělané továrny. Plzeň je na tahle místa bohatá (Depo 2015, Moving Station – tzv. Jižák, což byla původně novorenesanční ruina jednoho menšího nepoužívaného vlakového nádraží v centru Plzně. Vlaky tu bez zastávky projíždějí stále). Akce je zadarmo, a je ideální pro rodiny s dětmi. Kromě malířů jsou tu totiž i šperkaři, výrobci kabelek, opraváři starých panenek, jsou tu i různé dílny pro děti, kde si mohou samy namalovat obrázek nebo něco vyrobit. Výstavu máte za chvilku prošlou a dole si můžete dát kafe a dort. Ideální nedělní odpoledne:)

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Petrovi šel záskok v mojí pauze na oběd tak skvěle, že jsem pro příští rok začala uvažovat o nějaké výtvarné dílničce.

 

 

 

Sladili jsme nevědomky i černý roláky. Aneb když Andymu Warholovi pomáhá Steve Jobs

A co vy? Stavíte se příští rok?  Já tam, doufám, budu znovu. 🙂

A pro mé kamarády výtvarníky  – kdo by se chtěl napřesrok zúčastnit taky, není nic snažšího, než napsat mail a poslat portfolio. Veškeré informace tady: http://www.otevreneateliery.cz/    a v sekci “pro umělce” je přímo přihláška. Časem se tam jistě objeví i ta na rok 2019.

Hezký den! L.

 

 

Nezačíná, já vím. Ale první podzimní den začal oficiálně před týdnem, tak se to snad i počítat dá..:)

Léto, ještě ti prošla půlka září, ale teď už asi fakt ahoj příští rok. 

Teď budu ještě nějaký čas zbožňovat ten vlahý podzimní vzduch, vůni tlejícího šustivého listí, žluté slunce, obří oranžový měsíc, svěží vítr z pod kapuce, teplý čaj a teplé ponožky. Pak budou Vánoce (ty jsou taky super), bude sníh, Nový rok plný předsevzetí a setkávání s přáteli…. a pak, pak už mě ta zima začne neskutečným, ale neskutečně příšerným způsobem s…át 😀. Jako každý rok!

Říjen ještě není těžké zbožňovat, všude dýně, oranžová barva, Halloween, ještě zdaleka nemrzne, podzim je nový a svěží… vyznavači podzimu, chápu vás, taky si to užívám, ale promluvíme si o tom v únoru, jo? 😀

P.S.  určitě jste si všimli výzvy inktober 2018… výtvarníci vědí. Je to mezinárodní výzva pro denní sketching na různá zadaná témata.

Můžete najít na internetu spoustu verzí, výtvarníci si sami třeba i vymýšlejí. Princip je dát denně jednu kresbu na dané téma. Těžko říct, kolik jich dám, ale loni jsem tuhle výzvu s pokorou ignorovala, letos jsem si řekla, že přece není důležité jet na 100%, ale zúčastnit se. A tak uvidíme, jak dlouho to vydržím… mám dvě, no, když jich dám alespoň deset, budu nadmíru spokojená <3. Sledovat je můžete na fb a instagramu.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Tak držte palce, mějte se krásně, a užijte si říjen!  L.

 

Na plenéru, výtvarném setkání s mými přáteli, které si užíváme každé léto (letos to bylo již po osmé!), jsem zkoušela znovu po pár letech zlacení. Tentokrát ale ne na dřevěné destičky, jak jsme to dělali před  lety, podle postupu, který nás ještě učili na střední, ale na papír. Jde to taky, a vznikla tahle plzeňská kašna…

Na zlacení se používá buď tedy pravé plátkové zlato, anebo  – v tomto případě zlatý metál. Napodobenina. Balíček, ve kterém se zlato prodává, obsahuje mini knížku z jemného průklepového papíru. Mezi každou dvoustránku je vložen jeden obdélníček plátkového zlata, jemného a lehkého jako papír. Takže nekýchat, ideálně nedýchat.

Nejjemnější alobal je proti tomu tvrdoň.

Zlato se (kamkoliv – na štuky v Národním divadle, na dřevěné desky, atd.) nanáší na podklad, který je ošetřený proti nasákavosti. Lepí se – nebo spíše jemně se pokládá – ještě navíc na vrstvu z lepidla Mixtion, které musí několik hodin zatuhnout, aby hezky lepilo.

Ten papír jsem trošku podcenila. Vykašlala jsem se na nějakou proti nasákavou ochranu, a Mixtion nanášela přímo na papír. Samozřejmě to začalo cekem festovně mastně prosakovat. Nu a taky to není zrovna nejzdravější záležitost, takže ta promaštěná část papíru, kde leidlo bylo, zasychala a smrděla pěkně dlouho. Příště to přetřu ještě před nanesením lepidla něčím fakt nenasákavým… minimálně latexem :))  Ale alespoň chápu, proč je u nanášení na štuk tak nutný klíh… Do té sádry by se, předpokládám, všechno lepidlo vsáklo tak rychle, že by z něj na povrchu nezbylo nic… (že jo, restaurátoři?) .

Tuhle techniku jsem se poprvé učila na střední škole. Dost mě to chytlo, je to zábavné a efektní. Opatrně ostrým řezákem odkrajujete z jemného lehoučkého čtverečku menší čtverečky a kousky, a ty pomalu kladete na lepivý podklad. Bylo to až meditační..! Každý soustředěně pracoval, nikdo nemluvil. Dýchali jsme zhluboka a pomalu, aby se nám kousky zlata nerozlétly po učebně. Ono to totiž moc nejde ani vzít do dvou prstů, tak jemné to je… Jde to opatrně nabrat na roztřepený štěteček a přenést na místo činu.

Tehdy jsme dostali každý jednu větší dřevěnou desku a malovali kopie starých gotických mistrů, hlavně tedy deskové obrazy z Karlštejna a jejich detaily:

 Kristus na hoře Olivetské, detail, kaple sv. Kříže Karlštejn. zdroj: Wikipedia, via: Národní galerie v Praze

Móda a záměry se v tomhle mění, nicméně – známkou kvality bylo, když jste dokázali pokládat plátky zlata tak, aby byly jednotlivé nakrájené kousky od sebe rozeznat. Dobře vidět je to na té plzeňské kašně 🙂

PS: to v krabičce na obrázku není  metál v prášku, to je skutečný potravinářský zlatý prášek echt gold gourmet, Petrovo zlato na pocukrování steaků.

… A zlacení to určitě nebylo poslední 🙂 Mějte se!