Září zdar!

Každý rok se člověk těší, až bude léto, protože bude hezky a bude mít volno… To je tak skvělá představa! Ale začínám dost pochybovat, jestli je to vůbec pravda nebo ve skutečnosti jediné, na co se ve skutečnosti těšíme, je změna. Ať je to co je to. V létě to všichni balí a hrozně se na to těší. Nemusíme do školy, do práce. Nemocnice rekonstruují, instituce zavírají, školy malují, lékaři si vybírají dovolené (vlastně všichni si vybírají dovolené) a jsou někde pryč. Praha se z relativně normálního města stane turistickým rájem, takže když si v kteroukoli denní (i noční) dobu stoupnete doprostřed například Maltézského náměstí a přivřete oči, můžete si představovat, že jste v Itálii. (I to kafe můžete zaplatit v eurech, aby byl dojem dokonalý). A mám to na Praze ráda! A taky mám ráda, že tam v tu dobu nejsem a odjíždím do Pryč. Odpočívat, makat, žít…

Vrátíte se z Pryč, a on je najednou podzim… To je rychlost. Práce. Školka. Doktor. Druhý doktor. Vstávání. Krátké dny…..  Kavárny! Kabát a teplejší svetr! Svěží vzduch! Teplo, ale ne vedro! Sluníčko tak nízko, že nepotřebujete sluneční brýle! Sluníčko tak pozdní, že naopak potřebujete budíka! Nový dojem, že to, co vám dva měsíce připadalo normální, byla vlastně docela slušná flákačka. Energie v zásobě před zimou a čas na to, zabalit se do deky, dát si čaj a číst si knížku… Nebýt už vzhůru do půlnoci, nevstávat se sluníčkem ještě před osmou, ukončit oficiálně den se stmíváním (takže v pět), koukat na filmy. Pracovně být aktivní, ale biorytmem vlastně docela peciválové.

Na fotky z léta koukám pořádně vlastně až teď. Obrázky budu dodávat taky postupně. To je tak, když se rozhodl blogovat někdo, komu je úplně jedno, když si v Pryč zapomene mobil i noťas… však ono to počká, kdo potřebuje v létě mobily a internety… zajedu tam za 14 dní…

Nojo, ale uplynulo čtrnáct dní, a hele… přišel ten podzim…:)

Krásné září všem! 🙂

“To malování musí bejt ale relax…”

Nedávno mě trochu znejistěla moje známá. Povídá: “Ty ve volných chvílích vlastně hodně maluješ, že jo? To musí být pro tebe skvělej relax…”

Co? V tu chvíli jsem se zarazila – je. Ale… něco nesedí. Relax je přece… relax je, když si čtu něco zábavného. Když si pustím Sex ve městě nebo když si srovnám pastelky podle barvy nebo od nejkratší po nejdelší – prostě něco, u čeho se nemusí myslet a co uklidňuje…

Je malování můj koníček? Je! Tak to přece musí být relax. Měl by… Svým způsobem je a není.

Náročný relax s adrenalinem 🙂

Relax je jakákoli změna – když ji člověk potřebuje, takže když dlouho dělám něco, co nemá viditelný výsledek, chci kreslit, něco vyrábět. A člověka to osvěží, ačkoli pak z toho přeci jen trochu unavený je. Když furt kreslím, potřebuju ale chvíli taky dělat něco jiného.

Dokopat se je někdy těžký, o tom už jsem psala.

A pak jedete, třeba tu hodinku, dvě, plné soustředění oko – ruka na 100 procent. A když si oko zdřímne, ruka si začne vymýšlet… a jste v háji.. 🙂 Déle než ty dvě hodiny v kuse bez odpočinku to dělat nejde. Možná ani tu hodinu ne, dělám to na etapy, postupně, takže vlastně ani nevím jak dlouho maximálně se takhle vydržím soustředit…

Přitom o nic nejde

Nejde o nic, to je pravda. Jenomže nepovedená malba = spálená bábovka. Člověku je líto času, zbytečné práce i zklamaného očekávání. Takže je z toho nakonec přece vždycky soustředěná snaha o “The best of me….” Aspoň mi nehrozí, že bych se nudila.

Vykašlat se na to? Ne! Je to výzva. Když máte výzvu, tak ji prostě potřebujete zkusit zdolat. Pro ten pocit “To chci umět/zvládnout”.

Všimli jste si, že Pat a Mat si nikdy nezavolali opraváře? 🙂

Na konci jsem poměrně utahaná a vyplesklá + šťastná z toho, že jsem to dokázala! Záměr se podařil, výzva byla zdolána, zase začínám normálně myslet a vnímat, endorfiny se mají kam vyplavovat, protože mozek začne myslet i na jiné věci a je rád…je rád že to nevzdal. Ještě mě to nepřestalo bavit. Ještě pořád je to výzva.

Takže, abych řekla pravdu, proces nic moc… ale za ten výsledek to vždycky stojí. Dodnes koukám na obrázky a prohlížím si book, a říkám si Páni, to jsem fakt dokázala? Já?

V momentě, kdy to maluju, si ale většinou myslím přesný opak. A za rok se na tyhle obrázky budu koukat a nebudu věřit, že jsem z nich byla tak unešená. Ale konstantně mě bude hřát milý pocit, že se lepším a že mě pořád nepřestalo bavit to zkoušet. A to všechno jen díky tomu, že jsem šla a udělala to. Tak to dělám. A vím, kdy s tím přestanu… až to přestanu chtít umět a dokázat. Až to pro mě nebude výzva. A pak si pustím sex ve městě, otevřu si knížku nebo se půjdu s kočárkem projít po parku a konečně pořádně zrelaxuju.

A co vy? Máte to také v něčem podobné? 🙂

Never say no to PANDA! DIY sítotisk

Odradím vás hned v úvodu – jako DIY a na pár triček je to technika zbytečně náročná, drahá a neefektivní… taková pro nadšence – mě to nadchlo naprosto stejným způsobem, jako některé lidi nadchne třeba vyvolávání fotek doma v koupelně. To kouzlo, ta kvalita…!

FULL – DIY – VERZE

Já to sama zatím zvládla jen za asistence profíka na sítotiskovém workshopu – v domácích podmínkách to chce trpělivost a trénink, protože je to dost alchymie. Ale zas pak zažijete pocit jé, hele…! Ono se to tam objevilo! K nezaplacení :))

sehnat si musíte: síto a rám, na který jej napnete, fotocitlivou tekutinu, tričko, obrázek namalovaný nebo vytištěný neprůhlednou černou barvou na fólii, sklo na zatížení, temnou komoru s červeným světlem, vanu se sprchou, přenosnou podložku, barvy na textil či na sítotisk a zdroj světla (já si vybrala slunce) .

Síto pevně vypneme na rám. Vlezeme do temné komory, aktivujeme fotocitlivou tekutinu a natřeme jí síto po celé ploše. Od téhle chvíle až do vyvolání síto nesmíme vynášet na světlo. Necháme několik hodin zaschnout.

Vyvolání šablony – verze se sluncem

Po zaschnutí položíme síto na tmavou matnou podložku tak, aby mezi sítem a podložkou nebyla mezera (slunce by vrhalo stíny). Na fotocitlivou vrstvu těsně položíme fólii s motivem a folii ještě zatížíme skleněnou destičkou. Celé to vezmeme, odneseme ven na slunce a odpočítáme cca 30 vteřin. Vrátíme se s tím vším zpátky do koupelny – vlastně do temné komory – a silným proudem vody vymyjeme části, na které slunce nepůsobilo a tudíž je nestačilo vytvrdit. Objeví se nám vymytý obrázek a máme šablonu. Necháme síto uschnout, připravíme si tričko (mezi předek a zadek trička dáme nepropustnou podložku) a položíme na něj síto. Podložíme ho o pár mm výš, aby na tričku neleželo přímo, ale aby se trička dotklo až teprve, kdy na něj budeme tlačit stěrkou. Zajistíme. Nu a pak už jen přiměřené množství namíchané barvy nalijeme na nepropustnou část síta a stěrkou setřeme přes ten propustný motiv. Máme natištěno. Zafixujeme žehličkou.

Uf… Tak a je to 🙂

P.S. Proč Never say no to panda? – je to návrh na přání (pro Petra) – parafráze na tuhle reklamu.

P.P.S. napište mi, zda by vás tohle téma zajímalo i do budoucna. Materiálu z mých (ne)úspěšných pokusů a omylů mám spousty ! 🙂

Hezký víkend! 🙂