Liběna Nováková

Na plenéru, výtvarném setkání s mými přáteli, které si užíváme každé léto (letos to bylo již po osmé!), jsem zkoušela znovu po pár letech zlacení. Tentokrát ale ne na dřevěné destičky, jak jsme to dělali před  lety, podle postupu, který nás ještě učili na střední, ale na papír. Jde to taky, a vznikla tahle plzeňská kašna…

Na zlacení se používá buď tedy pravé plátkové zlato, anebo  – v tomto případě zlatý metál. Napodobenina. Balíček, ve kterém se zlato prodává, obsahuje mini knížku z jemného průklepového papíru. Mezi každou dvoustránku je vložen jeden obdélníček plátkového zlata, jemného a lehkého jako papír. Takže nekýchat, ideálně nedýchat.

Nejjemnější alobal je proti tomu tvrdoň.

Zlato se (kamkoliv – na štuky v Národním divadle, na dřevěné desky, atd.) nanáší na podklad, který je ošetřený proti nasákavosti. Lepí se – nebo spíše jemně se pokládá – ještě navíc na vrstvu z lepidla Mixtion, které musí několik hodin zatuhnout, aby hezky lepilo.

Ten papír jsem trošku podcenila. Vykašlala jsem se na nějakou proti nasákavou ochranu, a Mixtion nanášela přímo na papír. Samozřejmě to začalo cekem festovně mastně prosakovat. Nu a taky to není zrovna nejzdravější záležitost, takže ta promaštěná část papíru, kde leidlo bylo, zasychala a smrděla pěkně dlouho. Příště to přetřu ještě před nanesením lepidla něčím fakt nenasákavým… minimálně latexem :))  Ale alespoň chápu, proč je u nanášení na štuk tak nutný klíh… Do té sádry by se, předpokládám, všechno lepidlo vsáklo tak rychle, že by z něj na povrchu nezbylo nic… (že jo, restaurátoři?) .

Tuhle techniku jsem se poprvé učila na střední škole. Dost mě to chytlo, je to zábavné a efektní. Opatrně ostrým řezákem odkrajujete z jemného lehoučkého čtverečku menší čtverečky a kousky, a ty pomalu kladete na lepivý podklad. Bylo to až meditační..! Každý soustředěně pracoval, nikdo nemluvil. Dýchali jsme zhluboka a pomalu, aby se nám kousky zlata nerozlétly po učebně. Ono to totiž moc nejde ani vzít do dvou prstů, tak jemné to je… Jde to opatrně nabrat na roztřepený štěteček a přenést na místo činu.

Tehdy jsme dostali každý jednu větší dřevěnou desku a malovali kopie starých gotických mistrů, hlavně tedy deskové obrazy z Karlštejna a jejich detaily:

 Kristus na hoře Olivetské, detail, kaple sv. Kříže Karlštejn. zdroj: Wikipedia, via: Národní galerie v Praze

Móda a záměry se v tomhle mění, nicméně – známkou kvality bylo, když jste dokázali pokládat plátky zlata tak, aby byly jednotlivé nakrájené kousky od sebe rozeznat. Dobře vidět je to na té plzeňské kašně 🙂

PS: to v krabičce na obrázku není  metál v prášku, to je skutečný potravinářský zlatý prášek echt gold gourmet, Petrovo zlato na pocukrování steaků.

… A zlacení to určitě nebylo poslední 🙂 Mějte se!

Každý rok se člověk těší, až bude léto, protože bude hezky a bude mít volno… To je tak skvělá představa! Ale začínám dost pochybovat, jestli je to vůbec pravda nebo ve skutečnosti jediné, na co se ve skutečnosti těšíme, je změna. Ať je to co je to. V létě to všichni balí a hrozně se na to těší. Nemusíme do školy, do práce. Nemocnice rekonstruují, instituce zavírají, školy malují, lékaři si vybírají dovolené (vlastně všichni si vybírají dovolené) a jsou někde pryč. Praha se z relativně normálního města stane turistickým rájem, takže když si v kteroukoli denní (i noční) dobu stoupnete doprostřed například Maltézského náměstí a přivřete oči, můžete si představovat, že jste v Itálii. (I to kafe můžete zaplatit v eurech, aby byl dojem dokonalý). A mám to na Praze ráda! A taky mám ráda, že tam v tu dobu nejsem a odjíždím do Pryč. Odpočívat, makat, žít…

Vrátíte se z Pryč, a on je najednou podzim… To je rychlost. Práce. Školka. Doktor. Druhý doktor. Vstávání. Krátké dny…..  Kavárny! Kabát a teplejší svetr! Svěží vzduch! Teplo, ale ne vedro! Sluníčko tak nízko, že nepotřebujete sluneční brýle! Sluníčko tak pozdní, že naopak potřebujete budíka! Nový dojem, že to, co vám dva měsíce připadalo normální, byla vlastně docela slušná flákačka. Energie v zásobě před zimou a čas na to, zabalit se do deky, dát si čaj a číst si knížku… Nebýt už vzhůru do půlnoci, nevstávat se sluníčkem ještě před osmou, ukončit oficiálně den se stmíváním (takže v pět), koukat na filmy. Pracovně být aktivní, ale biorytmem vlastně docela peciválové.

Na fotky z léta koukám pořádně vlastně až teď. Obrázky budu dodávat taky postupně. To je tak, když se rozhodl blogovat někdo, komu je úplně jedno, když si v Pryč zapomene mobil i noťas… však ono to počká, kdo potřebuje v létě mobily a internety… zajedu tam za 14 dní…

Nojo, ale uplynulo čtrnáct dní, a hele… přišel ten podzim…:)

Krásné září všem! 🙂

 

<a href=”https://www.bloglovin.com/blog/19618517/?claim=u6sf6pj47sb”>Follow my blog with Bloglovin</a>

Nedávno mě trochu znejistěla moje známá. Povídá: “Ty ve volných chvílích vlastně hodně maluješ, že jo? To musí být pro tebe skvělej relax…”

Co? V tu chvíli jsem se zarazila – je. Ale… něco nesedí. Relax je přece… relax je, když si čtu něco zábavného. Když si pustím Sex ve městě nebo když si srovnám pastelky podle barvy nebo od nejkratší po nejdelší – prostě něco, u čeho se nemusí myslet a co uklidňuje…

Je malování můj koníček? Je! Tak to přece musí být relax. Měl by… Svým způsobem je a není.

Náročný relax s adrenalinem 🙂

Relax je jakákoli změna – když ji člověk potřebuje, takže když dlouho dělám něco, co nemá viditelný výsledek, chci kreslit, něco vyrábět. A člověka to osvěží, ačkoli pak z toho přeci jen trochu unavený je. Když furt kreslím, potřebuju ale chvíli taky dělat něco jiného.

Dokopat se je někdy těžký, o tom už jsem psala.

A pak jedete, třeba tu hodinku, dvě, plné soustředění oko – ruka na 100 procent. A když si oko zdřímne, ruka si začne vymýšlet… a jste v háji.. 🙂 Déle než ty dvě hodiny v kuse bez odpočinku to dělat nejde. Možná ani tu hodinu ne, dělám to na etapy, postupně, takže vlastně ani nevím jak dlouho maximálně se takhle vydržím soustředit…

Přitom o nic nejde

Nejde o nic, to je pravda. Jenomže nepovedená malba = spálená bábovka. Člověku je líto času, zbytečné práce i zklamaného očekávání. Takže je z toho nakonec přece vždycky soustředěná snaha o “The best of me….” Aspoň mi nehrozí, že bych se nudila.

Vykašlat se na to? Ne! Je to výzva. Když máte výzvu, tak ji prostě potřebujete zkusit zdolat. Pro ten pocit “To chci umět/zvládnout”.

Všimli jste si, že Pat a Mat si nikdy nezavolali opraváře? 🙂

Na konci jsem poměrně utahaná a vyplesklá + šťastná z toho, že jsem to dokázala! Záměr se podařil, výzva byla zdolána, zase začínám normálně myslet a vnímat, endorfiny se mají kam vyplavovat, protože mozek začne myslet i na jiné věci a je rád…je rád že to nevzdal. Ještě mě to nepřestalo bavit. Ještě pořád je to výzva.

Takže, abych řekla pravdu, proces nic moc… ale za ten výsledek to vždycky stojí. Dodnes koukám na obrázky a prohlížím si book, a říkám si Páni, to jsem fakt dokázala? Já?

V momentě, kdy to maluju, si ale většinou myslím přesný opak. A za rok se na tyhle obrázky budu koukat a nebudu věřit, že jsem z nich byla tak unešená. Ale konstantně mě bude hřát milý pocit, že se lepším a že mě pořád nepřestalo bavit to zkoušet. A to všechno jen díky tomu, že jsem šla a udělala to. Tak to dělám. A vím, kdy s tím přestanu… až to přestanu chtít umět a dokázat. Až to pro mě nebude výzva. A pak si pustím sex ve městě, otevřu si knížku nebo se půjdu s kočárkem projít po parku a konečně pořádně zrelaxuju.

A co vy? Máte to také v něčem podobné? 🙂