Krásné svátky všem! Kdo by měl chuť si letos obarvit vajíčka přírodní cestou, napsala a nafotila jsem svoji zkušenost s přírodním barvením vajec…

Jak dostat z bílých vajec pryč růžový číselný kód…

• setřít neředěným octem
• vejce je nutné před barvením důkladně omýt a odmastit

Aby se vyfouknutá vejce ponořila na dno barvící lázně…

• Netřeba složitě zatěžkávat. Stačí ponořit do vody a počkat, až odejdou z dírek bubliny a vajíčko klesne.

Barvení

• do kastrůlku vložíme barvící potravinu (množství vám nepovím, odhadovala jsem, ale od všeho byly minimálně 4 vrchovaté polévkové lžíce na malý kastrůlek a dvě vajíčka). Zalijeme vodou, přidáme dvě lžíce octa a přivedeme k varu. Vaříme – barvíme minimálně 25 minut. Některé barvy získáme lépe povařením (zelí, kurkuma, borůvky, cibule), jiné vyniknou lépe raději ponořením do vychladlého svařeného nálevu, tj. barvením za studena (červená řepa). Na všech fotkách zde jsou všechna vajíčka ve stavu po vyndání a osušení po 25 minutách varu (pokud není napsáno jinak). Přírodní barvy jsou náchylnější k oděru, takže ihned po vyndání nedrhneme, jen opatrně osušíme v papírovém ubrousku.

Obarvená vajíčka necháme dobře uschnout a poté leštíme vepřovým sádlem.

Modrofialová

• Takto vajíčka obarví po 25 min. varu borůvky. Naše české fungují lépe než ty velké kupované. V kastrůlku jsem je ještě pomačkala, čímž na vajíčku vzniklo překrásné mramorování. Světlejší odstín jsem docílila důkladnějším oplachem a setřením svrchní obarvené vrstvy. Máčením přes noc dostaneme ještě tmavší odstín
  

Světle modrá

• krásně světle modrou získáme povařením v lázni z červeného zelí. Barví trochu pomaleji, odstín je ale krásný. Červené zelí reaguje na pH, takže se přilitím octa čí přisypáním sody dá docílit různých odstínů. Toto vajíčko je vařené v lázni s octem.

Žlutá

• Povaříme v lázni s kurkumou. Jako u všech přírodně barvených vajíček musíme dávat pozor a nesedřít svrchní vrstvu, vajíčko by pak nebylo tak zářivě žluté.

Růžová/červená

• červená řepa. Všude se o ní píše, všichni ji doporučují, ale ve skutečnosti se červeného odstínu nedočkáte ani kdybyste máchali vajíčka dva dny. Zato bude červené všechno okolo. Doporučuji NEVAŘIT, jinak vám vznikne hnědý odstín (vlevo), který po důkladném setření svrchní vrstvy bude mít narůžovělý, ale téměř bílý nádech. Hezkou růžovou (uprostřed) docílíte studeným mácháním v odvaru. tahle růžová se máchala asi dvě hodiny. Ohledně červené jsem dost skeptická i k červenému vínu. Odložím si sem ale jeden tip, který letos už nestihnu vyzkoušet, ale třeba příště – tradiční barvířskou rostlinou je Mořena barvířská, dělaly se z ní vodovky atd, obsahuje alizarin.V obchodě s bylinkami mají kořen. V kombinaci s kamencem by měla vajíčko či cokoli obarvit krásně červenou barvou. Pokud někde na internetu objevíte krásně červené vajíčko obarvené v červené řepě, je to s největší pravděpodobností photoshop…
  

Zelená

• Na fotce je vajíčko barvené varem se špenátem, který se také často doporučuje. Sytější zelenou (a to o dost!) docílíme postupným obarvením kurkuma + červené zelí. Tam je to tutovka 🙂

Hnědá

• cibulové slupky jsou klasika. Ze všech technik tahle byla suverénně nejúčinnější. Barví, řekla bych, i lépe než průmyslové barvy. Barva je rovnoměrná, jako jediná nemá povlak a drží!

Máte také zkušenosti s přírodním barvením vajíček?

Nebo radši preferujte pohodlnější průmyslové?

Zdobíte? A jaká je vaše nejoblíbenější technika?

🙂

Užijte si krásné Velikonoce !!!

Liby

………………………………………………………………………………………………………………………………………………

Naprosto chápu, že spoustu lidí prostě nebaví chodit do galerií. Divné věci, sterilní prostředí, člověk tomu nerozumí, polovinu věcí by zvládl taky, druhá polovina mu přijde směšná nebo divná, do toho se má tvářit asi uvědoměle, a tak to celé provází rozpačité pocity typu “co tu sakra dělám”. “Ehm, nuda..”. Případně : “Aha. Zajímavý”. Když mi někdo na obraz řekne hm…zajímavý, tak mám vždycky pocit, že se někde stala chyba 😀

Moderní umění bývá ještě o něco hůř stravitelné. A což teprv tímhle soustem krmit děti a vydržet to tam s nimi. Ale když jdete na Kinteru, kde děti nadšeně lezou po obrovské hromadě polystyrenu a podruhé jedete sem, do galerie moderního umění, GASK (Galerie Středočeského kraje) v Kutné Hoře a tam jsou dva dětské koutky, z čehož ten v prvním patře je obří, skládá se z několika místností plných pěnových kostek, prolézaček skládanek a zabírá celé jedno křídlo klášterní galerie, tak mi to přijde jako fakt hezký trend (a doufám, že to začíná být trend) jak si spojit galerii s (rodinnou) zábavou.

Zkrátka – hlavní věc, kterou jsem tímhle článkem chtěla říct, je: Jestli se chystáte na výlet do Kutné Hory a máte s sebou děti, tak to směrem k chrámu sv. Barbory střihněte přes jezuitskou kolej, přiléhající k chrámu. Výstavy jsou v několika patrech, v přízemí je volně přístupný skvělý dětský koutek s bunkrem a kuchyňkou a v horním patře jsou dvě propojené místnosti plné pěnových stavebnic, nějakých barevných bloků na sestavování mozaiky a velké stěny v barvě Mondrianových obrazů, na kterou lze lézt a následně padat do měkkého. Za tuhle hernu už se sice vstupné platí, ale stojí to za to.

Nakonec se můžete zastavit na čaj a dort v Café Fatal a bočním vchodem pak vyjdete na most lemovaný sochami, mířící přímo ke sv. Barboře.

Výstavy byly taky fajn… hodně se mi líbila tahle plátna od Martina Velíška

a taky tahle vtipná instalace Pavla Tichoně Nevědoucí nevědění. Pobavilo…

L.

Na letišti Fiumicino hráli koledy a na náměstí sv. Petra se připravovali na první adventní neděli a stavěli vánoční stromek, ale ani jedno se tam nehodilo.

„Hele, ale v listopadu dost prší“, říkám Petrovi, když jsme kupovali letenky. „Prší?“, povídá.. „To znamená vysedávat celý den po kavárnách, cukrárnách a restauracích a popíjet víno? Jo, to je dobrej plán“. A byl 🙂

Ze 4° C na pražském letišti bylo za dvě a půl hodiny 16 a na mě sedla euforie jako klíště. „TVL, tady je krásně! Takový teplo, to je super!“, prohlašuju nadšeně jen v roláku a lehkém trenčkotu. Kolem se choulí italové v šále, ulice jsou prázdné a Petrovi teče do bot. Lezeme pro rezervní obuv do Zary a máme skvělou náladu.

Ubytování v centru bylo boží. Všechno je dostupné pěšky a dojíždění nekazí atmosféru té nahuštěnosti historické krásy na metr čtvereční. Řím je taková velká Malá Strana. Koukneš doprava, barokní kostel, koukneš doleva, další kostel. Otočíš se za sebe, kašna, podíváš se dopředu, malebná ulička. Jsem přesvědčená, že kdybych vzala krumpáč a začala na kterémkoli místě, kde stojím, kopat, najdu nějaký historický artefakt.

Celý jeden den strávíte jen ve Vatikánském muzeu a v chrámu sv. Petra. Nahuštěné to tam je tolik, že v takových depozitářích Vatikánských muzeí to musí vypadat jako v obřím letištním hangáru, kam se ty vykopávky házejí na hromadu a postupně se to třídí…

Jo a taky jsem se definitivně zamilovala do Michelangela. Ale o tom třeba příště…

Plán vysedávání po restauacích vyšel taky hezky.

Bodrý pan vrchní mě prokoukl brzy. Když jsme přišli potřetí, už hlásil

– Signora! Tiramisù e Lasagne!

– Si, prego!

Blbý bylo, když v sobotu došlo tiramisu…

Když není dezert, nevadí. A přestože Petr radši prosciutto crudo než sladký krémy, kopečku pistáciové neodolá. Základ je najít si v Římě svou nejlepší zmrzku. My jsme si tu nejlepší našli u Pantheonu. Protože nej věci patří k sobě! Je to Della Palma, mají přes sto příchutí a skutečně jsem napočítala hrubým odhadem 120 druhů.

Každý den město prošlapou miliony turistů, nadělají miliony selfíček, ale stačí pár maličkostí, díky kterým se z obyčejného výletu stane výlet, který si člověk zapamtuje na delší dobu… Kapky deště snášející se ze střechy Pantheonu, interiér barokního kostela po setmění a nebo jen nejlepší zmrzlina na světě.

Krásný den a cestování zdar! 🙂

L.