Naprosto chápu, že spoustu lidí prostě nebaví chodit do galerií. Divné věci, sterilní prostředí, člověk tomu nerozumí, polovinu věcí by zvládl taky, druhá polovina mu přijde směšná nebo divná, do toho se má tvářit asi uvědoměle, a tak to celé provází rozpačité pocity typu “co tu sakra dělám”. “Ehm, nuda..”. Případně : “Aha. Zajímavý”. Když mi někdo na obraz řekne hm…zajímavý, tak mám vždycky pocit, že se někde stala chyba 😀

Moderní umění bývá ještě o něco hůř stravitelné. A což teprv tímhle soustem krmit děti a vydržet to tam s nimi. Ale když jdete na Kinteru, kde děti nadšeně lezou po obrovské hromadě polystyrenu a podruhé jedete sem, do galerie moderního umění, GASK (Galerie Středočeského kraje) v Kutné Hoře a tam jsou dva dětské koutky, z čehož ten v prvním patře je obří, skládá se z několika místností plných pěnových kostek, prolézaček skládanek a zabírá celé jedno křídlo klášterní galerie, tak mi to přijde jako fakt hezký trend (a doufám, že to začíná být trend) jak si spojit galerii s (rodinnou) zábavou.

Zkrátka – hlavní věc, kterou jsem tímhle článkem chtěla říct, je: Jestli se chystáte na výlet do Kutné Hory a máte s sebou děti, tak to směrem k chrámu sv. Barbory střihněte přes jezuitskou kolej, přiléhající k chrámu. Výstavy jsou v několika patrech, v přízemí je volně přístupný skvělý dětský koutek s bunkrem a kuchyňkou a v horním patře jsou dvě propojené místnosti plné pěnových stavebnic, nějakých barevných bloků na sestavování mozaiky a velké stěny v barvě Mondrianových obrazů, na kterou lze lézt a následně padat do měkkého. Za tuhle hernu už se sice vstupné platí, ale stojí to za to.

Nakonec se můžete zastavit na čaj a dort v Café Fatal a bočním vchodem pak vyjdete na most lemovaný sochami, mířící přímo ke sv. Barboře.

Výstavy byly taky fajn… hodně se mi líbila tahle plátna od Martina Velíška

a taky tahle vtipná instalace Pavla Tichoně Nevědoucí nevědění. Pobavilo…

L.

Na letišti Fiumicino hráli koledy a na náměstí sv. Petra se připravovali na první adventní neděli a stavěli vánoční stromek, ale ani jedno se tam nehodilo.

„Hele, ale v listopadu dost prší“, říkám Petrovi, když jsme kupovali letenky. „Prší?“, povídá.. „To znamená vysedávat celý den po kavárnách, cukrárnách a restauracích a popíjet víno? Jo, to je dobrej plán“. A byl 🙂

Ze 4° C na pražském letišti bylo za dvě a půl hodiny 16 a na mě sedla euforie jako klíště. „TVL, tady je krásně! Takový teplo, to je super!“, prohlašuju nadšeně jen v roláku a lehkém trenčkotu. Kolem se choulí italové v šále, ulice jsou prázdné a Petrovi teče do bot. Lezeme pro rezervní obuv do Zary a máme skvělou náladu.

Ubytování v centru bylo boží. Všechno je dostupné pěšky a dojíždění nekazí atmosféru té nahuštěnosti historické krásy na metr čtvereční. Řím je taková velká Malá Strana. Koukneš doprava, barokní kostel, koukneš doleva, další kostel. Otočíš se za sebe, kašna, podíváš se dopředu, malebná ulička. Jsem přesvědčená, že kdybych vzala krumpáč a začala na kterémkoli místě, kde stojím, kopat, najdu nějaký historický artefakt.

Celý jeden den strávíte jen ve Vatikánském muzeu a v chrámu sv. Petra. Nahuštěné to tam je tolik, že v takových depozitářích Vatikánských muzeí to musí vypadat jako v obřím letištním hangáru, kam se ty vykopávky házejí na hromadu a postupně se to třídí…

Jo a taky jsem se definitivně zamilovala do Michelangela. Ale o tom třeba příště…

Plán vysedávání po restauacích vyšel taky hezky.

Bodrý pan vrchní mě prokoukl brzy. Když jsme přišli potřetí, už hlásil

– Signora! Tiramisù e Lasagne!

– Si, prego!

Blbý bylo, když v sobotu došlo tiramisu…

Když není dezert, nevadí. A přestože Petr radši prosciutto crudo než sladký krémy, kopečku pistáciové neodolá. Základ je najít si v Římě svou nejlepší zmrzku. My jsme si tu nejlepší našli u Pantheonu. Protože nej věci patří k sobě! Je to Della Palma, mají přes sto příchutí a skutečně jsem napočítala hrubým odhadem 120 druhů.

Každý den město prošlapou miliony turistů, nadělají miliony selfíček, ale stačí pár maličkostí, díky kterým se z obyčejného výletu stane výlet, který si člověk zapamtuje na delší dobu… Kapky deště snášející se ze střechy Pantheonu, interiér barokního kostela po setmění a nebo jen nejlepší zmrzlina na světě.

Krásný den a cestování zdar! 🙂

L.

Jo, sníh, to je moje láska od malička…

A těch vzpomínek! Třeba jak mi jako malé zapadl do sněhu můj první kindervajíčkovský hrošík, s mámou jsme šly vzápětí do krámku pro nové vajíčko a – světe div se, byl tam ten samý! To se mi stalo poprvé a naposledy. Tehdy byl asi poměr hezkých hraček a skutečných blbostí k vyhození v kindervejcích opačný než dnes.

Nebo jak jsem ve sněhu ztratila střevíčky k nové bárbíně. Byla sice bruneta (naštěstí, jinak by tam asi zahučely asi nejen boty), ale nevěsta, celá v bílém a ty botky to zkrátka odnesly. Červené by se, pravda, asi hledaly líp…

Sáňkování, koulování… ale nejraději jsem se tím sněhem jen brodila a procházela.

Dalo by se nadneseně pravit, že dokud jsem neobjevila sjezdové lyžování, byl můj vztah ke sněhu čistě platonický.

Po pár letech sjíždění alpských i nealpských svahů, kdy mi sníh sloužil jako sportovní plocha, jsem si letos osvěžila svou dřívější nesjezdovou platonickou lásku ke sněhu a vyrazila na dvě odpoledne do hor bez lyží. Se skicákem. Není snad platonická láska nejlepší inspirací velkých umělců?

Ano, chvíli mě svrběly dlaně před půjčovnou lyží a u stánků s 50% slevou na bundy a soupravy, ale vidina toho, že si před plánovanou operací břicha zlomím ještě nohu, mě držela zpátky. Protože co nechcete se přesně stane a to je jasný, že by se to stalo!

A tak chodíte mezi lyžaři, běžkaři a sjezdovkami se skicákem přírodou, turistickými stezkami, kocháte se, skicujete… Vodu a štětce vymejváte sněhem, sedíte na bobku ve sněhu a tajně doufáte, že si ostatní nemyslí, že tam jako chcete čůrat nebo něco horšího.

Když vylejváte kelímek s vodou špinavou od barev, snažíte se to jako kočka hezky po sobě zahrabat, a tak vůbec si tam s těma barvama připadáte tak trochu za vola:)

Ale bylo to krásný, to jo! 🙂