Tahle výstava se stala nejen pro Pražáky velmi populární, především pro rodiny s dětmi, protože je hravá, zábavná a zadarmo.
Jak týdny plynuly a FB se mi začínal plnit fotkami praček a kouliček, zvedla jsem zadek taky a šla, ačkoliv jsem věděla, že s kočárkem v Rudolfinu to zcela ok nebude. S manželem to bylo v pohodě, sama s kočárkem bych to ale asi nedala.
Kinteru mám ráda už dlouho, je to přesný příklad toho, (stejně jako u Kateřiny Šedé) na co “já nemám koule” ( a přiznejme si, ani čas, prostor a možnosti), neudělala bych to, ale líbí se mi to moc, má to pointu, vtip a nápad, a přitom se to nevnucuje. Prostě to tak je… a je to super!
Myslím, že to bylo v Ostravě před cca 8 lety, kdy jsem se poprvé s tvorbou Kintery setkala. Byl tam tenhle lustr, vytvořený ze svítidel pouličního osvětlení, a mně připadal naprosto super. Od té doby jsem jeho jméno už nezapomněla. 🙂
https://www.schleicherlange.com/kristofkintera.aspx
“Jednou to skončí, jako všechno, někde na smeťáku…” – milý rozhovor s autorem o jeho výstavě v Rudolfinu zde na seznam zprávy:
…No a koule, pochopitelně.
Pračky, ty nemám ani nafocené. Zírala jsem na to z dostatečné vzdálenosti a přemýšlela jakým způsobem je to spojované, protože se při praní celá instalace trochu natřásala a mě přepadla obava, že by se to mohlo zřítit přímo na mě.
A moje nejoblíbenější instalace? Kromě toho zříceného lustru pochopitelně ty úžasně roztřesené Nervózní stromy.
Výstava potrvá ještě do 27. prosince. Hlavně, ať je takových a jim podobných výstav – a nejen v Praze, čím dál víc!
P.S. –> muj Tree, který ze mě musí být dost Nervous, protože ho neustále tvaruji, zaštipuji a přesazuji, aby byl velký, větší, až bude až do stropu. Nekvete, chudák, ale drží se.
P.P.S. … a jedna Locika, s tématem naprosto nesouvisející, protože vykrádat Kinteru bych si nedovolila…
