GASK – pojďte si hrát!

Naprosto chápu, že spoustu lidí prostě nebaví chodit do galerií. Divné věci, sterilní prostředí, člověk tomu nerozumí, polovinu věcí by zvládl taky, druhá polovina mu přijde směšná nebo divná, do toho se má tvářit asi uvědoměle, a tak to celé provází rozpačité pocity typu “co tu sakra dělám”. “Ehm, nuda..”. Případně : “Aha. Zajímavý”. Když mi někdo na obraz řekne hm…zajímavý, tak mám vždycky pocit, že se někde stala chyba 😀

Chrám sv. Barboy v Kutné Hoře, vpravo přilehlá jezuitská kolej, sídlo GASK

Moderní umění bývá ještě o něco hůř stravitelné. A což teprv tímhle soustem krmit děti a vydržet to tam s nimi. Ale když jdete na Kinteru, kde děti nadšeně lezou po obrovské hromadě polystyrenu a podruhé jedete sem, do galerie moderního umění, GASK (Galerie Středočeského kraje) v Kutné Hoře a tam jsou dva dětské koutky, z čehož ten v prvním patře je obří, skládá se z několika místností plných pěnových kostek, prolézaček skládanek a zabírá celé jedno křídlo klášterní galerie, tak mi to přijde jako fakt hezký trend (a doufám, že to začíná být trend) jak si spojit galerii s (rodinnou) zábavou.

první patro, křídlo s dětským koutkem

Zkrátka – hlavní věc, kterou jsem tímhle článkem chtěla říct, je: Jestli se chystáte na výlet do Kutné Hory a máte s sebou děti, tak to směrem k chrámu sv. Barbory střihněte přes jezuitskou kolej, přiléhající k chrámu. Výstavy jsou v několika patrech, v přízemí je volně přístupný skvělý dětský koutek s bunkrem a kuchyňkou a v horním patře jsou dvě propojené místnosti plné pěnových stavebnic, nějakých barevných bloků na sestavování mozaiky a velké stěny v barvě Mondrianových obrazů, na kterou lze lézt a následně padat do měkkého. Za tuhle hernu už se sice vstupné platí, ale stojí to za to.

www.gask.cz

Nakonec se můžete zastavit na čaj a dort v Café Fatal a bočním vchodem pak vyjdete na most lemovaný sochami, mířící přímo ke sv. Barboře.

Výstavy byly taky fajn… hodně se mi líbila tahle plátna od Martina Velíška

Sedačka Ikea, olej na plátně, 2018

a taky tahle vtipná instalace Pavla Tichoně Nevědoucí nevědění. Pobavilo…

Dobrá rada nad zlato !!

L.

Hory a návštěva muzea animovaného filmu

Dnes měly děti vysvědčení, a tak zveřejňuji vysoce meditační a uklidňující obrázek, který potěší duši, povzbudí mysl, uklidní nervy a tak. 🙂

Nechte se ponořit hloubkou, klidem a majestátností přírody, v neposlední řadě ale také strukturou a povrchem v makro fotkách, které zas vysoce uklidňují mě. Hezké pololetní prázdniny přeji všem školákům, a až se vyklidníte fotkami téhle malůvky, povím vám, kdy jsem byla se třídou na exkurzi a jaké to tam bylo… A rovnou říkám, že dobré to bylo.

Takže – výstava v paláci CHICAGO, konkrétně ve 2. patře, má název NaFilm.

radio1.CZ

Tento projekt vznikl původně z iniciativy několika studentů, a zdá se být úspěšný, obsahuje zatím sice malou, ale značně nabitou expozici, která popisuje velmi pěkně historii filmu od optických klamů přes stroboskop, Laternu Magicu až k brýlím s virtuální realitou, které jsou k vyzkoušení.

abicko.cz

animuj.cz

Výstavu jsem zažila formou čtyřhodinového workshopu pro školy, nikoliv jako jednotlivý návštěvník, ale troufnu si říci, že spíše než na samostatnou prohlídku, je lépe objednat se skupinově na nějaký workshop. Děti by mohly apelovat ve škole, možná by se dala nějaká skupina utvořit z několika rodin? Výhodou je především to, že máte komentovanou prohlídku, což je o 100% lepší než si jen v rychlosti prohlédnout jednotlivé exponáty a přečíst si panely. Navíc hlavní částí workshopu je práce na vlastním animovaném filmu. V muzeu mají 5 stanovišť s animační deskou a foťákem připojeným k počítači, a samozřejmě programem. Naše třída byla rozdělena do skupinek po cca 3 – 4. Během hodiny a půl společně vytvořili za pomoci lektorů svůj vlastní animovaný film, který pak lektoři mohou poslat na email, pokud jim ho dáte.

tripadvisor

animuj.cz

Pro děti bylo kromě tvorby vlastního filmu asi nejzábavnější vyzkoušení virtuálních brýlí. Mimochodem, pro mě to bylo poprvé, co jsem měla tyhle brýle na nose a musím říct, že zajímavé… Když jedu ve virtuální realitě vlakem, tak se mi skutečně točí hlava, když prudce zatáčí. Když jedu na loďce, tak cítím, jak se houpu na vlnách. To mě poměrně překvapilo, měla jsem za to, že pokud vjem není skutečný, ale jen zrakový, pocit se nemůže dostavit. Z televize například skutečně nemám pocit, že se mi točí hlava při rychlé honičce dvou aut, tady by se to ale asi dost jistě stalo.

totalfilm.cz

Připadalo mi že na relax a meditaci by se nějaký ten virtuální film občas hodil. Třeba virtuální výlet lodí nebo autem. Druhá věc ale je, že si na nic nemůžete sáhnout, víte, že to neexistuje, nic se v této realitě nehýbe, a tak byl celkový můj dojem podpořen ještě pocitem, že to je celé tak trochu děsivé… Jako kdybyste se procházeli mrtvým, vybydleným městem, kde nikdo a nic nežije. Jako kdyby vás někdo uvěznil do počítačové hry, kde jste živí jen vy, ale nic jiného. 🙂

Vstupné pro třídu stálo 160,- na žáka (na 4 hodinový workshop).

Animaci (bez workshopu) si návštěvníci mohou zkusit na jednom z panelů, kde jsou předpřipravené postavičky, takže ani jednotlivci nejsou o animování ochuzeni. Celkově expozice předčila moje očekávání a řadím ji k tomu lepšímu, co v Praze je. Tak až budete mít okoukané opice v ZOO, stavte se taky v paláci Chicago, nebudete litovat. 🙂

více na: https://www.nafilm.org/menu/

Nervous Trees… aneb všichni už tam byli

Tahle výstava se stala nejen pro Pražáky velmi populární, především pro rodiny s dětmi, protože je hravá, zábavná a zadarmo.

Jak týdny plynuly a FB se mi začínal plnit fotkami praček a kouliček, zvedla jsem zadek taky a šla, ačkoliv jsem věděla, že s kočárkem v Rudolfinu to zcela ok nebude. S manželem to bylo v pohodě, sama s kočárkem bych to ale asi nedala.

Kinteru mám ráda už dlouho, je to přesný příklad toho, (stejně jako u Kateřiny Šedé) na co “já nemám koule” ( a přiznejme si, ani čas, prostor a možnosti), neudělala bych to, ale líbí se mi to moc, má to pointu, vtip a nápad, a přitom se to nevnucuje. Prostě to tak je… a je to super!

Myslím, že to bylo v Ostravě před cca 8 lety, kdy jsem se poprvé s tvorbou Kintery setkala. Byl tam tenhle lustr, vytvořený ze svítidel pouličního osvětlení, a mně připadal naprosto super. Od té doby jsem jeho jméno už nezapomněla. 🙂

https://www.schleicherlange.com/kristofkintera.aspx

“Jednou to skončí, jako všechno, někde na smeťáku…” – milý rozhovor s autorem o jeho výstavě v Rudolfinu zde na seznam zprávy:

https://www.seznam.cz/zpravy/clanek/divny-typci-jsou-vsude-na-svete-my-si-je-vystavujeme-na-hrade-rika-vytvarnik-kristof-kintera-38938

…No a koule, pochopitelně.

Pračky, ty nemám ani nafocené. Zírala jsem na to z dostatečné vzdálenosti a přemýšlela jakým způsobem je to spojované, protože se při praní celá instalace trochu natřásala a mě přepadla obava, že by se to mohlo zřítit přímo na mě.

A moje nejoblíbenější instalace? Kromě toho zříceného lustru pochopitelně ty úžasně roztřesené Nervózní stromy.

Výstava potrvá ještě do 27. prosince. Hlavně, ať je takových a jim podobných výstav – a nejen v Praze, čím dál víc!

P.S. –> muj Tree, který ze mě musí být dost Nervous, protože ho neustále tvaruji, zaštipuji a přesazuji, aby byl velký, větší, až bude až do stropu. Nekvete, chudák, ale drží se.

P.P.S. … a jedna Locika, s tématem naprosto nesouvisející, protože vykrádat Kinteru bych si nedovolila…