#streetartová ilustrační fotka
Před nedávnem jsem se zapsala na kurzy Draw or Die! ke street – artové výtvarnici a komiksové kreslířce Toybox .
Neměla jsem od toho kurzu žádná očekávání, přihlásila jsem se spíše ze zvědavosti. No považte, vy snad znáte někoho, kdo se (u)živí výtarným uměním a stíhá to s dvojčaty batolecího věku, dvěma psy a spoustou dalších starostí ještě dělat výstavy a vést kurzy? Já ne.
Když jsem viděla, že Toybox vyhlásila kurz, řekla jsem si, že se musím namotivovat a dát tomu co dělám ( bodejť, když už jsem to tolik let studovala), nějaký směr…
A tak jsem Toybox proste chtěla poznat. A nelitovala jsem.
Motivační byl už fakt, že jsem se dostala do komunity lidí, kteří řeší podobné problémy. Kreslí, umí to, chtějí to někam posunout, ale vlastně neví jak.
Ví, že něco je špatně a neví co a nebo jen prostě potřebují popostrčit, nasměrovat, namotivovat, dát věcem smysl.
skica z kurzu
skica z domova
Cíle – víme vůbec, co chceme?
Mluvili jsme třeba o cílech v tvorbě a jak si je stanovit. Dost mě překvapilo jak silný dopad na psychiku má si ty cíle opravdu pevně, konkrétně a uskutečnitelně stanovit, rozmyslet si jejich splnění, navrhnout konkrétní kroky k jejich splnění. Vy ty cíle máte, myslíte na ně třeba i denně přejete si je, ale fakt, nekecám, opravdu to napsat na papír, na vážno a s podrobným rozpisem dílčích činů, které povedou ke splnění toho cíle, to získá jiné grády. Najednou se to zhmotní. A vy víte, že můžete. Že je to na vás.
Jsme tím, co opakovaně děláme
Ta nejhorší, nejnudnějš, nejúmornější a nejméně zajímavá věc na dosahování cílů je zároveň tou největší pravdou – dělejte to po malých krůčcích, ale soustavně. Každý den trochu. Nejsme tím, čím se vidíme ani tím, co chceme ale tím, co děláme. Řím taky nepostavili za jediný den.
Máme motivaci, která má ale vratké nožičky, které se napínají jako struna a nejradši byste ze sebe v jeden okamžik vydali všechno! (A dokázali něco úžasného!) Ale tohle vydrží tak do prvního neúspěchu. To znají všichni, od výtvarníků po běžce.
Hlavně nepřepálit start.
Sport je fajn přirovnání, přestože to odporuje všeobecné představě o duši romantického umělce, který v návalu inspirace vytvoří přes noc, obdařen nějakým nadpozemským talentem, něco naprosto úžasného.
Ale takový maraton neuběhne bez tréninku nikdo a malování je taky jen dovednost.
Jasně, Picasso sice ve 13 letech už maloval tak, jako by se mnoho lidí nedokázalo naučit ani do konce života, ale přinesl by snad světu tolik, kdyby mu to tehdy stačilo?
Cesta je cíl..
Nechce se mi
Ale dělat něco trochu každý den je náročnější než se zdá. Vypadá to strašně jednoduše, ale z nějakého prapodivného důvodu je v lidských silách dělat především to co musíme. Najíst se, jít do práce, uklidit, vyčistit si zuby… to se nám možná taky nechce, ale musíme. A co nemusíme, to si dvakrát rozmyslíme, než začneme. Začít je nejhorší. Dostali jsme v kurzu za domácí úkol kreslit 20 minut denně něco, co nám nejvíc nejde. A vydržet!
Přiznám se, nevydržela jsem to ( spousta práce z kategorie “musím”). Ale i tak mi to přineslo velká poznání.
1. začátek je strašnej. Pokud máte dělat něco co vám nejvíc nejde, tak se vám do toho nechce tak moc, že fyzicky cítíte ten odpor a nechuť. A tohle jsem cítila celých cca 5 minut po začátku. Peklo 🙂
2. VŽDYCKY ten pocit přejde. A když to víte, stačí jen vydržet. (nemají to běžci stejně?)
3. na konci vás to dokonce začne tak BAVIT, že se vám nechce přestat. U mě se to zlomí někdy po osmé minutě. ( že jo, běžci?)
No a konečný výsledek? Hotová, poctivě odvedená práce a úspěšný trénink zakončen skóre, které si můžete založit do desek na památku, byste časem viděli ten pokrok. Odškrtnuto, endorfiny included….
Tak někdy příště třeba ještě o prokrastinaci 🙂
Hezký zbytek týdne!
